Основна слов’янська мова (чеська)

Тип: Нормативний

Кафедра: слов’янської філології імені професора іларіона свєнціцького

Навчальний план

СеместрКредитиЗвітність
52.5Немає
62.5Іспит

Лекції

СеместрК-сть годинЛекторГрупа(и)
532доцент ОСТАШ ЛюбовФЛчес-31
632доцент ЛОБУР НадіяФЛчес-31

Практичні

СеместрК-сть годинГрупаВикладач(і)
532ФЛчес-31доцент ОСТАШ Любов
632ФЛчес-31доцент ЛОБУР Надія

Опис курсу

5 семестр

У рамках навчальної дисципліни “Основна слов’янська мова (чеська)” у 5 семестрі вивчається курс морфології (іменнник, дієслово).

Мета: ознайомити студентів з теоретичними положеннями морфології сучасної чеської мови, особливостями вираження граматичних категорій іменника та дієслова у чеській мові та повною характеристикою систем відмінювання іменників і дієвідмінювання дієслів.

Завдання: ознайомити студентів із основними поняттями, термінами, теоріями та концепціями морфології чеської мови (іменник, дієслово), навчити студентів правильно вживати форми іменників і дієслів у текстах; виконувати морфологічний розбір іменників і дієслів, наявних у реченні чи тексті.

У результаті вивчення навчальної дисципліни студент повинен:

  • знати й розуміти систему мови (зокрема, морфологічну) і вміти застосовувати ці знання у професійній діяльності;
  • знати і розуміти основні проблеми філології та підходи до їх розв’язання із застосуванням доцільних методів та інноваційних підходів;
  • знати й розуміти основні поняття, терміни, теорії та концепції морфології чеської мови, уміти застосовувати їх у професійній діяльності;
  • знати принципи виділення частин мови з погляду традиційного чеського мовознавства;
  • знати морфологічні норми сучасної чеської літературної мови та вміти їх застосовувати у практичній діяльності;
  • знати граматичні категорії іменника та дієслова у чеській мові та особливості їх вираження;
  • знати особливості та типи відмінювання іменників у чеській мові;
  • знати особливості та типи словозміни дієслів у чеській мові;
  • знати принципи здійснення морфологічного аналізу іменників і дієслів у чеській мові.
  • вміти окреслювати основні проблеми морфології, пояснювати її місце і взаємозв’язки у цілісній системі знань;
  • збирати, аналізувати, систематизувати й інтерпретувати факти мови й мовлення й використовувати їх для розв’язання складних задач і проблем у спеціалізованих сферах професійної діяльності та/або навчання;
  • аналізувати мовні одиниці, визначати їхню взаємодію та характеризувати мовні явища і процеси, що їх зумовлюють;
  • характеризувати різновиди чеської мови з погляду морфології;
  • використовувати чеську мову в усній та письмовій формі, у різних жанрово-стильових різновидах і регістрах спілкування (офіційному, неофіційному, нейтральному), для розв’язання комунікативних завдань у побутовій, суспільній, навчальній, професійній, науковій сферах життя;
  • ефективно працювати з інформацією: добирати необхідну інформацію з різних джерел, зокрема з фахової літератури та електронних баз, критично аналізувати й інтерпретувати її, впорядковувати, класифікувати й систематизувати;
  • використовувати інформаційні й комунікаційні технології для вирішення складних спеціалізованих задач і проблем професійної діяльності;
  • застосовувати філологічні знання для розв’язання професійних завдань;
  • здійснювати лінгвістичний аналіз текстів різних стилів і жанрів, зокрема здійснювати морфологічний аналіз іменників і дієслів, визначати граматичні категорії іменників і дієслів та правильно вживати їхні форми у текстах;
  • вміти організовувати процес свого навчання й самоосвіти.

6 семестр

У рамках навчальної дисципліни “Основна слов’янська мова (чеська) ” у 6 семестрі вивчається курс морфології (прикметник, займенник, числівник, прислівник, прийменник, сполучник, частка, вигук). Морфологія сучасної чеської мови – одна з найважливіших лінгвістичних дисциплін. Даний курс знайомить студентів з одним з основними розділів чеської мовознавчої науки, який вивчає самостійні та службові частини мови. Студенти вивчають місце морфології в парадигмі мовознавчих дисциплін, історію вивчення частин мови на матеріалі чеської мови. Особлива увага приділена вивченню та детальній характеристиці граматичних категорій: роду числа, відмінка у змінних частин мови, лексико-семантичні особливості самостійних та службових частин мови.

Мета: допомогти студентові засвоїти основний теоретичний апарат з морфології як науки загалом та морфології сучасної чеської мови зокрема, засвідчити її досягнення, розвиток та презентацію у чеській лінгвістичній школі, з’ясувати взаємодію між окремими структурними мовними явищами, зрозуміти загальновнутрішні і часткові закони мови.

Морфологія чеської мови має загальнотеоретичні і  практичні завдання:

Загальнотеоретичні завдання курсу з морфології сучасної чеської мови полягають в тому, щоб:

  • осмислити теоретичний апарат курсу, охарактеризувати частиномовну систему чеської мови;
  • ознайомитись з теоретичними надбаннями чеської морфологічної школи (зокрема, в контексті тез Празького лінгвістичного гуртка) та опрацювати найважливіші з них;
  • пізнати дію внутрішніх законів мови;
  • усвідомити зв’язок між окремими структурними мовними явищами;
  • зрозуміти мову як суспільне явище.

Практичні завдання курсу з морфології чеської мови вбачаємо в тому, що він допоможе:

  • зрозуміти та засвоїти принципи виділення самостійних та службових частин мови у чеській мові;
  • розуміти граматичні категорії та вміти робити морфологічний аналіз слова;
  • розуміти та аналізувати лексико-семантичні особливості частин мови.

У результаті вивчення навчальної дисципліни студент повинен:

  • знати й розуміти систему мови (зокрема, морфологічну) і вміти застосовувати ці знання у професійній діяльності;
  • знати і розуміти основні проблеми філології та підходи до їх розв’язання із застосуванням доцільних методів та інноваційних підходів;
  • знати й розуміти основні поняття, терміни, теорії та концепції морфології чеської мови, уміти застосовувати їх у професійній діяльності;
  • знати принципи виділення та характеристику частин мови з точки зору традиційного чеського мовознавства;
  • знати морфологічні норми сучасної чеської літературної мови та вміти їх застосовувати у практичній діяльності;
  • знати принципи здійснення морфологічного аналізу у чеській мові;
  • вміти окреслювати основні проблеми морфології, пояснювати її місце і взаємозв’язки у цілісній системі знань;
  • збирати, аналізувати, систематизувати й інтерпретувати факти мови й мовлення й використовувати їх для розв’язання складних задач і проблем у спеціалізованих сферах професійної діяльності та/або навчання;
  • аналізувати мовні одиниці, визначати їхню взаємодію та характеризувати мовні явища і процеси, що їх зумовлюють;
  • системно аналізувати морфологічні явища сучасної чеської мови, залучаючи зіставний аналіз та матеріал інших слов’янських мов;
  • використовувати чеську мову в усній та письмовій формі, у різних жанрово-стильових різновидах і регістрах спілкування (офіційному, неофіційному, нейтральному), для розв’язання комунікативних завдань у побутовій, суспільній, навчальній, професійній, науковій сферах життя;
  • володіти навичками культури мовлення і нормами сучасної чеської літературної мови;
  • ефективно працювати з інформацією: добирати необхідну інформацію з різних джерел, зокрема з фахової мовознавчої літератури та електронних баз, критично аналізувати й інтерпретувати її, впорядковувати, класифікувати й систематизувати;
  • використовувати інформаційні й комунікаційні технології для вирішення складних спеціалізованих задач і проблем професійної діяльності;
  • застосовувати філологічні знання для розв’язання професійних завдань;
  • здійснювати лінгвістичний аналіз текстів різних стилів і жанрів, зокрема морфологічний.
  • вміти організовувати процес свого навчання й самоосвіти.

Рекомендована література

5 семестр

Основна література

  1. Осташ Л.Р. Вивчаймо чеську мову : збірник тестових завдань : навчальний посібник / Любов Осташ. – Львів : ПАІС, 2018. – 164 с.
  2. Осташ Л.Р. Методичні рекомендації і тестові завдання з морфології сучасної чеської мови (іменник) / Любов Осташ. – Львів : ПАІС, 2010. – 80 с.
  3. Adam R. Gramatické rozbory češtiny : výklad a cvičení s řešeními / Robert Adam, Martin Beneš, Ivana Bozděchová, František Martínek, Hana Prokšová, Pavlína Synková. – Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. – 240
  4. Adam R. Příručka k morfologii češtiny : výklad a cvičení s řešeními / Robert Adam. – Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. – 94
  5. Akademická gramatika spisovné češtiny / Ftantišek Šticha a kol. – Praha : Academia, 20 – 974 s.
  6. Akademická příručka českého jazyka / Eds. Markéta Pravdová, Ivana Svobodová. – 2., rozšířené vydání. – Praha : Acadamia, 2019. – 604 s. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/
  7. Čechová M. Čeština – řeč a jazyk / Marie Čechová, Miloš Dokulil, Zdeněk Hlavsa, Josef Hrbáček, Zdeňka Hrušková. – 3., rozšířené a upravené vydání. – Praha : SPN, 2011. – 442s.
  8. Krobotová M. Česká morfologie. Cvičení / Milena Krobotová ; Univerzita Palackého v Olomouci. – Olomouc, 2005. – 114s.
  9. Mluvnice češtiny. 2. Tvarosloví. – Praha : Academia, 1986. – 536 s.
  10. Nový encyklopedický slovník češtiny [Електронний ресурс] / Ed. Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. – Praha : Nakladateství Lidové noviny, 2017. – Sv.1–2. – Режим доступу: https://www.czechency.org/slovnik/
  11. Příruční mluvnice češtiny / Eds. Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová. – Vydání 2., opravené. – Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. – 799s.
  12. Trnková A. Cvičení z české mluvnice pro cizince / Alena Trnková. – Praha: ISV nakladatelství, 1998. – 122 s.

Додаткова література

  1. Adam R. Morfologie. Příručka k povinnému předmětu bakalářského studia oboru ČJL [Електронний ресурс] / Robert Adam. – Praha : Karolinum, 2015. – 98 s. – Режим доступу: https://karolinum.cz/knihy/adam-morfologie-13589
  2. Bednaříková B. Cvičebnice z morfologie se zaměřením na flexi přejatých slov / Božena Bednaříková. – Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. – 72 s.
  3. Bednaříková B. Praktická cvičení z tvarosloví / Božena Bednaříková. – Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. – 58 s.
  4. Houžvičková M. Čeština pro překladatele. Základy teorie, interpretace textů, praktická cvičení / Milena Houžvičková, Jana Hoffmannová. – Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. – 267 s.
  5. Dřevojánková J. Tvarosloví a syntax. Cvičebnice pro cizince / Jitka Dřevojánková – Praha : Univerzita Karlova v Praze ; Nakladatelství Karolinum, 2016. – 148 s.
  6. Možnosti a meze české gramatiky / Ed. František Štícha. – Praha: Academia, 2006. – 304 s.
  7. Pravidla českého pravopisu / Ústav pro jazyk český AV ČR. – Praha: Academia, 2005. – 391s.
  8. Úvodní jazykový seminář: výklad a cvičení (s terminologickým slovníkem) [Електронний ресурс] / Robert Adam, Martin Beneš, Ivana Bozděchová, Pavlína Jínová, František Martínek, Hana Prokšová, Lucie Saicová Římalová. – Praha: Karolinum, 2014. – 194s. – Режим доступу: https://karolinum.cz/knihy/adam-uvodni-jazykovy-seminar-vyklad-a-cviceni-12729

Словники

  1. Новак Ї. Чесько-український словник / Новак Ї. – К.: Чумацький шлях, 2008. – 586 с.
  2. Українсько-чеський словник лінгвістичної термінології / Н. Лобур, О. Антоненко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Видавничий центр ЛНУ Івана Франка, Львів, 2009 – 200 с.
  3. Чесько-український словник / [уклад. Й.Ф. Андерш та ін.]. – Київ : Наукова думка, 1988–1989 . – Т.1–2.
  4. Чесько-український словник лінгвістичної термінології. Česko-ukrajinský slovník lingvistických termínů / Н. Лобур, О. Антоненко, Н. Зайченко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Київ : Освіта України, 2015. – 241 с.
  5. Akademický slovník současné češtiny [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.slovnikcestiny.cz/uvod.php
  6. Kurimský A. Ukrajinsko-český slovník / A.Kurimský, R.Šišková, N. Savický. – Praha : Academia, 1994, 1996. – D. І.–ІІ.
  7. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 1998. – 360s.
  8. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 2004. – 568s.
  9. Nový akademický slovník cizíh slov / Kol. autorů pod vedením Jiřího Krause. – Praha: Academia, 2005. – 880s.
  10. Slovník spisovné čestiny pro školu a veřejnost / [hl. red J. Filipec, F. Daneš, J. Machač, V. Mejstřík]. – Praha: Academia, 2016. – 648 s.
  11. Slovník spisovného jazyka českého / [za red. ved. B. Havránka]. – Praha : Akademia, 19601971 (1. vydání, sv. 1–4), 1989 (2. vydání, sv. 1–8). – Режим доступу: https://bara.ujc.cas.cz/ssjc/
  12. Svozilová N. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení / Naďa Svozilová, Hana Prouzová, Anna Jirsová. – Praha: Academia, 2005. – 580s.

Інформаційні ресурси

  1. Bibliografie české lingvistiky [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: https://bibliografie.ujc.cas.cz/search-form
  2. Elektronické slovníky a zdroje [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.ujc.cas.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/
  3. Internetová jazyková příručka [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/

6 семестр

Рекомендована література

  1. Чеська мова для українців: підручник: У 2 ч. / Їржі Гасіл, Надія Лобур, Ольга Паламарчук. Львів: Видавн. центр ЛНУ імені І. Франка; Ужгород: ТОВ “ІВА”. 2011. 296 с.
  2. Adamovičová A. Nebojte se češtiny. – Praha : Karolinum, 2005.
  3. Bečka J.O příslovci v nové češtině.NŘ 18, 1934, 161–173.
  4. Hladká Z. – Karlĺk, P. Stupňování adjektiv. SaS, 67, 1998, 118-121.
  5. Daneš F. Oba, obojí, obé, NŘ 51, 1968, 6-13.
  6. Hausenblas K. Spojování číslovek se jménem počitaného předmětu aneb dvacet jedna metrů. AUC-Slav Prag 8, 1966, 301-310.
  7. Karlík P., Nekula M., Rusínová, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 1995.
  8. Komárek M. Stava tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině, SaS 33, 1972, 139-145.
  9. Komárek M. K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině. In: Sborník VŠ pedagogické v Olomouci (Jazyk a literatura), 1954, 7–25.
  10. Kopečný F. Význam krátkých tvarů adjektivních, zejm. Tvaru neutrálního v češtině, Sl. 22,1953, 557-574.
  11. Mluvnice češtiny / Dokulil M., Horálek K., Hůrková J., Knappová, M. I. Fonetika, Fonologie, Morfologie a morfemika, Tvoření slov, Praha, 1986. Komárek M., Kořenský J., Petr, J., Veselková J. Mluvnice čestiny II. Tvarosloví, Praha, 1986. Daneš F., Hlavsa Z. Mluvnice čestiny III. Skladba, Praha, 1987.
  12. Mluvnice současné češtiny / Václav Cvrček a kolektiv autorů. Praha, 2010.
  13. Němec I.Systém záporných zájmenných příslovcí v staré a nové češtině.SaS 39, 1978, 292–294.
  14. Novotný J. a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992.
  15. Styblík V., Čechová M., Hauser, P., Hošnová E. Základní mluvnice českého jazyka. Praha, 2004, 89-96.
  16. Šaur V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004.
  17. Ševčíková M. Predikativum v gramatickém popisu češtiny. In: Čmejrková S., Hoffmannová ad. (eds.),Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 597–602.
  18. Uhlířová L.Κ postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění.SaS 40, 1979, 143–148.
  19. VondráčekPříslovce a částice – hranice slovního druhu. 82, 1999, 72–78.

Словники

  1. Новак Ї. Чесько-український словник. – К. : Чумацький шлях, 2008.
  2. Українсько-чеський словник лінгвістичної термінології / Н. Лобур, О. Антоненко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Видавничий центр ЛНУ Івана Франка, Львів, 2009.
  3. Чесько-український словник / [уклад. Й.Ф. Андерш та ін.]. – К.: Наукова думка, 1988–1989. – Т. 1–2.
  4. Чесько-український словник лінгвістичної термінології. Česko-ukrajinský slovník lingvistických termínů / Н. Лобур, О. Антоненко, Н. Зайченко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Київ : Освіта України, 2015.
  5. Akademický slovník současné češtiny [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.slovnikcestiny.cz/uvod.php
  6. Kurimský A. Ukrajinsko-český slovník / A. Kurimský, R. Šišková, N. Savický. – Praha : Academia, 1994, 1996. – D. І.–ІІ.
  7. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 1998.
  8. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 2004.
  9. Nový akademický slovník cizíh slov / Kol. autorů pod vedením Jiřího Krause. – Praha : Academia, 2005.
  10. Slovník spisovného jazyka českého / [za red. ved. B. Havránka]. – Praha : Akademia, 1960–1971 (1. vydání, sv. 1–4), 1989 (2. vydání, sv. 1–8). – Режим доступу: https://bara.ujc.cas.cz/ssjc/
  11. Slovník spisovné čestiny pro školu a veřejnost / [hl. red J. Filipec, F. Daneš, J. Machač, V. Mejstřík]. – Praha: Academia, 2016.
  12. Svozilová N., Prouzová H., Jirsová A. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. – Praha: Academia, 2005.

Інформаційні ресурси

  1. Bibliografie české lingvistiky / [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: https://bibliografie.ujc.cas.cz/search-form
  2. Elektronické slovníky a zdroje [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.ujc.cas.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/
  3. Internetová jazyková příručka [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/

Матеріали

ОНОВЛЕНО 27 квітня – 22 травня

Дисципліна MORFOLOGIE ČESKÉHO JAZYKA

Викладач Лобур Надія Володимирівна

Тел.: 0672861767
lobur.nadia@gmail.com

Тестові завдання з морфології для ФЛС-32 завантажити тут

28-29 квітня 2020 року
MORFOLOGIE ČESKÉHO JAZYKA
(час консультацій 28 квітня 13.30 – 16.30)

29 квітня (15.00 -16.30)
Теоретичні питання морфології на сторінках чеських лінгвістичних часописів

1. Завдання : опрацювати заавансовану тему на матеріалі часопису Naše Řeč http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php

Конспект статті українською мовою вислати на електронну адресу до 15 травня.

2. Виконання граматичних вправ за підручником Гасіл Ї., Лобур Н., Паламарчук О. Чеська мова для українців. Львів, 2011.
Читання і переклад тексту на стор 234-235.
Вправи до тексту: 1-3 ст. 235.
Граматичні вправи на повторення: 13-14 ст. 244.

21 квітня 2020 року
Лекція: Citoslovce (interjekce)
(час консультацій  21. квітня 15. 00- 16.30)

Citoslovce jsou nezákladní neohebný slovní druh s komunikační funkcí, vyznačující se výraznou expresivitou. Stojí mimo rámec věty jako samostatné výpovědi, v psaných projevech se oddělují z obou stran čárkami. Za citoslovce se považují pouze lexémy, nikoli neartikulované zvuky a jejich grafické zachycení.

Citoslovce mají svou komunikativní funkcí velmi blízko k vokativu, některé vokativy se dnes již za citoslovce považují (např. vole, panečku, člověče). Původní citoslovce mají často specifickou hláskovou stavbu, umocňující jejich expresivní charakter. Často jde o neobvyklá spojení hlásek, jako –ňa-, -fňu-, -ksl-, poměrně častý je výskyt fonémů, které se v jinak v domácích slovech u jiných slovních druhů nevyskytují ( f, g).

Klasifikace citoslovcí

Z funkčního hlediska lze  citoslovce roztřídit do tří  vnitřně členěných skupin. Emocionální citoslovce vyjadřují různé odstíny libosti a nelibosti (á, mňam, heč, hu, fuj, hernajs), posměchu (jú, no maucta),  zájmu (joj, oh, ach), nezájmu (no bože, ach jo), překvapení, úžasu (a hrome, jé, jemine, páááni), smutku (ach, achich, bože, přebože) apod.

Citoslovce kontaktová vyjadřují různé odstíny navazování kontaktu, ať jde o povzbuzování (hej, rup, hop, hr), nabízení (na, nate – tato citoslovce využívají osobních slovesných koncovek, chovají se jako imperativ), pozdravy (ahoj, těbůch, čao, tě pic), navazování kontaktu s dětmi (hajej dadej, halí bělí, ham, ťu ťu ťu) nebo se zvířaty (aport, hot, čehý, hije/hyje, huš, kšá, prr).

Třetí skupinu tvoří citoslovce zvukomalebná (onomatopoická), která napodobují zvuky, které vydávají lidé (hepčí, chachá, škyt), zvířata (haf, mňau, kykyryký, bú) i neživé předměty (prásk, rup, tiktak, vrz, chřup, cink, húhú).

Citoslovce tvoří otevřenou třídu výrazů. Patří do ní

  1. a) citoslovce primární, tj. slova (monomorfémická i vícemorfémická), které mají distribuci jen jako citoslovce, tj. mohou sama tvořit výpověď (mňauprrhopbrrojahoj…ťuky ťuktik takbim bam…),
  2. b) citoslovce sekundární, tj. slova a skupiny slov, která mají primárně distribuci jiných slovních druhů a distribuci citoslovcemají v důsledku vyblednutí konceptuálního významu; často ↗vokativy (vokativPanenko Maria, oroduj za nás × citoslovcePanenko Maria / Panenkomaria, servis, co nemá vybavení, to bych uteklčlověčebože můjpaneboževole), předložkové skupiny (Šel do háje × Do háje, tam je škaredědo prkýnkak čertuu všech ráhen a kosatek) a imperativy (A: Eva se rozvedla – B: Jdi to říct babičce × A: Eva se rozvedla – B: Ale jdi), taky skupiny bez průhledné struktury (tě péro). Na druhé straně primární citoslovce mohou mít distribuci shodnou s distribucí hlavních slovních druhů: citoslovce zvukomalebná jako sloveso a mohou jako sloveso tvořit verbální skupinu obsahující adjunkty a objekty: A před chalupou [z koně hop] / [z koně seskočil]; tato  citoslovce se zapojují do slovotvorných derivací přímo (Cit žbluňkkřup > Verb žbluňk‑nou‑tkřup‑noutCit tik > Verb tik‑a‑t / Subst tik‑ot),  už jako součást derivačního východiska (žbluňk‑nu‑t‑íkřup‑nu‑t‑ítik‑á‑n‑í). Všechna  citoslovce mohou mít distribuci jako substantiva, a to v konstrukcích referujících k řeči; citoslovce pak ukazují chování substantiv: např. získávají rod (neutrum) a mohou být modifikována shodným přívlastkem, který jejich rod vyjadřuje svou flexí (Ze stadionu se ozývalo [hlasité hurá] / [hlasité povzbuzování]), mohou přijmout ↗restriktory (Řekl [jen fuj] / [jen jedno slovo]) aj.

Literatura

  1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 181. Podle Searla.
  2. Kroupová, L. K citoslovcím v češtině a slovenštině. 60, 1977, 110–112.
  3. NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN80-85298-32-5. S. 68–69.

22 квітня 2020 року
Практичне заняття

  1. Виконання вправ на  повторення:
  • Вправа 16 с. 148
  • 17, 18  с. 149
  • 20, 21  с. 151
  • 23 с. 152
  • 25 с. 153
  1. Читання, аналіз і переклад тексту
    9 Významné a sváteční dny v České republice с. 159-16
  2. Вправи до тексту 1, 2 с. 165.

7 квітня 2020 року
Лекція: Příslovce (adverbia)

  1. Definice slovního druhu. Třídění adverbií.
  2. Stupňování příslovcí. Seznam nejčastějších nepravidelně stupňováných příslovcí.

Příslovce ( adverbia) jsou základní slovní druh, který vyjadřuje okolnostní příznak slovesa, adjektiva nebo jiného adverbia.

Z formálního hlediska patří adverbial mezi neohebné slovní druhy ( ovšem stejně jako adjektiva se mohou některá adverbial stupňovat). Někdy mohou být adverbiální významy vyjádřeny vice než jedním slovem ( bok po boku, křížem kražem), takováto sousloví se nazývají příslovečné výrazy.

Primární syntaktickou funkcí adverbií je vyjadřovat adverbiální (příslovečné) určení . V sekundárních funkcích  mohou adverbial fungovat v pozici subjektu a objektu ( Příště znamená nikdy), jako neshodný atribut ( krok stranou, místo nahoře, trochu blázen) nebo jako součást sponového přísudku (Už budu potichu. Vidličky jsou vlevo. Nic není zadarmo.).

Třídění adverbií

Adverbia se zařazují do významových skupin podle povahy okolnosti, kterou vyjadřují. Tyto okolnosti mohou být časové, místní, způsobové a příčinné, rozlišujeme tedy adverbia času, místa, způsobu a příčiny. Uvnitř každé z těchto skupin lze vyčlenit ještě podskupiny, které odpovídají jemnějšímu sémantickému rozlišení jednotlivých okolností.

Příslovce místa mohou vyjadřovat statické významy (zde, dole, nahoře, vanku, vpředu, doma), významy dynamické, např. východiska (zezdola, zvenku, zdaleka, odsud), směřování (nahoru, domů, ven, tam), prostředí pohubu (horem, zadem, kolem, tudy) apod.

Příslovce času mohou vyjadřovat např. význam umístění v čase (dnes, nyní, zítra, loni), časového rozpětí (dlouho, krátce, věčně), výchozí časové hranice (odedávna, odjakživa).

Příslovce způsobu mohou vyjadřovat vlastní způsob (dobře, hloupě, pilně, nahlas), míru (velmi, hodně, zcela, dost, málo, trochu) nebo zřetel (vzhledově, vnitřně, umělecky, místně).

Příslovce příčiny mohou vyjadřovat i důvod a účel (naschvál, náhodou, pracovně, služebně, chtě nechtě).

Adverbia lze také třídit podle toho, z kterého slovního druhu  vznikla. Velkou skupinu tvoří adverbia deadjektivní, která lze členit stejně jako adjektiva na kvalitativní (příjemně, bíle, živě, nově, sladce, vysoko) a relační (dětsky, otcovsky, přátelsky, domácky, tvrdohlavě).

Další početnou skupinu tvoří adverbia se zájmennými kořeny, jako např. tam, tudy, tehdy, tak, kdy, kde, kudy, kam, onehdy, jak.

Některá adverbia vznikla ustrnutím slovesných tvarů (vstávaje, lehaje, chtě nechtě, vestoje ) nebo byla od sloves odvozena (ležmo, skrčmo).

Velkou skupinu tvoří příslovečné spřežky, vzniklé ustrnutím  předložkových pádů jmenných tvarů adjektiv nebo substantiv (zcela, načisto, zamlada, natvrdo, nahoru, zčistajasna).

Speciální skupinu tvoří adverbia, která ve větě vystupují jako součást sponového přísudku a která bývají označována jako predikativa. Jde o adverbia zakončená na –o (jasno, líto, pusto, veselo, těžko, lehko) a některá další, např. zapotřebí, načase, lze, hanba, zima, nanic. Predikativa mohou vyjadřovat stavové  nebo modální významy.

Stupňování příslovcí

Příslovce můžeme stupňovat – vyjadřujeme tak větší nebo menší míru    vlastnosti. Komparativ (2. stupeň) se tvoří pomocí sufixů -eji, -ěji. Superlativ (3. stupeň) se odvozuje od komparativu pomocí prefixu nej-.

Většinu příslovcí odvozených od přídavných jmen lze stupňovat podobně jako přídavná jména.  Zájmenná příslovce se nestupňují.

  • První stupeň (pozitiv) – je základní tvar příslovce.
    • Koncovky se nejčastěji tvoří z přípon  přídavných jmen (-ský → -sky, zký → -zky-ký → -ce-cký → -cky →  → -e).
      • jemný→ jemněříd → řídce
    • Druhý stupeň(komparativ)– přípona se tvoří z prvního stupně.
      • Přidávají se zde přípony -štěji-čeji-čtěji-ěji-eji.
        • jemně→ jemnějiřídce → řídčeji
      • Třetí stupeň (superlativ) – přípona se tvoří tak, že před příslovce ve druhém stupni přidáme předponu  nej-.
        • jemněji→ nejjemnějiřidčeji → nejřidčeji

Existují také nepravidelná příslovce, jejichž stupňování se neřídí žádným pravidlem.

  • dobře → lépe → nejlépe, špatně → hůře → nejhůře, málo → méně → nejméně, hodně → více → nejvíce, snadno → snáze → nejsnáze.

Рекомендована література:

  1. J. Hubáček, E. Jandová, J. Svobodová. Čeština pro učitele. Český Těšín,1998.
  2. Karlík P., Nekula M., Rusínová, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 1995.
  3. Mluvnice češtiny / Dokulil M., Horálek K., Hůrková J., Knappová, M. I. Fonetika, Fonologie, Morfologie a morfemika, Tvoření slov, Praha, 1986. Komárek M., Kořenský J., Petr, J., Veselková J. Mluvnice čestiny II. Tvarosloví, Praha, 1986. Daneš F., Hlavsa Z. Mluvnice čestiny III. Skladba, Praha, 1987.
  4. Mluvnice současné češtiny / Václav Cvrček a kolektiv autorů. Praha, 2010.
  5. Novotný J. a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992.
  6. Styblík V., Čechová M., Hauser, P., Hošnová E. Základní mluvnice českého jazyka. Praha, 2004, 89-96.
  7. Šaur V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004.

14 квітня 2020 року 
Лекція: Předložky (prepozice)

  1. Definice slovního druhu.
  2. Klasifikace předložek .
  3. Předložky a pády jmen.

Předložky jsou slova, která vyjadřují podobné okolnosti jako příslovce , totiž místo, čas, způsob, příčinu (důvod) aj. Mají svůj vlastní význam, ale ten se projevuje teprve ve spojení předložky se jmény (podstatnými, řidčeji se zpodstatnělými přídavnými, se zájmeny a číslovkami), s nimiž se spojují.

Morfologicky jsou předložky neohebný slovní druh. Neohebnost je původním rysek předložek primárních, a získaným rysem předložek sekundáních.

Předložka  tvoří se svým jménem předložkový pád (předložkovou vazbu).

Např. v (bytě), do (města), do (roka), ke (známým), pro (tebe).

Spojení předložky se jménem, tj. předložkový pád, tvoří ve větě jediný větný člen, a to nejčastěji příslovečné určení ( jedeme na hory), ale může být i předmětem ( vzpomínal jsem na domov), přívlastkem neshodným (horníci z Kladna), doplňkem ( byl zvolen za předsedu).

Předložky jsou vlastní (původní) anebo nevlastní (nepůvodní).

Cizím odborným názvem bylo by možno nazývat předložky vlastní primární, předložky nevlastní sekundární.

Předložky vlastní jsou taková slova, která se vyskytují jenom s významem předložek ( v pádech předložkových, např. v, do, s, pro, aj.

Předložky nevlastní jsou taková slova, která jsou  podle souvislosti také  jiným druhem slovním, příslovcem nebo pádem podstatného jména, např. kolem, blízko, místo, pomocí, prostřednictvím aj. Např. kolem domu – šel kolem, blízko nádraží – je to blízko, prostřednictvím fóndu – slovo se k nám dostalo prostřednictvím německým, vedle školy – stojí vedle.

Nevlastní (nepůvodní)  předložky vznikly z jiných druhů slov, srov. místo, blízko, kolem, kraj (světa), vzhledem. U některých ovšem původní jméno zaniklo, proto dnes souvislost takových předložek s jiným druhem slov nepociťujeme, např. kromě, dle, podle, vedle, skrze apod.

Neslabičné předložky vlastní s, z, v, k mívají pro lepší výslovnost někdy slabičnou podobu ( se, ze, ve, ke, ku ). Bývá  to tehdy, začíná-li slovo po předložce souhláskou stejnou nebo podobnou, jako má předložka, nebo skupinou tří souhlásek (ze země, ve vlaku, se školou, ve středu, ke stromu aj). Před skupinou dvou souhlásek mívá někdy předložka podobu neslabičnou, jindy slabičnou ( ke studentům, ke stolu apod.).

Předložka k mívá take podobu ku, a to v těchto ustálených spojeních ( před slovem začínajícím retnou souhláskou p): ku podivu ( psáno take jako příslovečná spřežka kupodivu), ku pomoci, ku prospěchu, ku Praze, ku příkladu ( psáno take kupříkladu). Podoba ku se vyskytuje také při čtení matematických výrazů jako a:b=c:d.

Také předložky slabičné zakončené na souhlásku ( od, nad, pod, bez, přes aj.) mívají – řidčeji než předložky neslabičné – podobu ode, nade, pode, beze, přese aj. ( např. ode mne, pode mlýnem, beze všeho.

Cizím odborným názvem nazývá se podoba předložek neslabičných ( nebo slabičných zakončených na souhlásku) rozšířená o –e vokalizovaná, jev sám vokalizace (předložek).

Předložky a pády jmen

České předložky se pojí vždy s určitými pády jmen. Nikdy se nepojí s nominativem (1. pádem), který se primárně používá k vyjádření podmětu. Výjimku tvoří předložky cizího původu (kontra, versus atd.), ty se s nominativem pojí. Jejich využití však není časté. Žádné předložky se též nepojí s vokativem (5. pádem), který se používá k oslovování. Naopak lokál (6. pád) se na rozdíl od ostatních pádů používá vždy ve spojení s předložkou. Některé předložky se pojí s více pády, přičemž se různými pády vyjadřují různé významy – typicky např. rozlišení místa a směru (na stole x na stůl).

Genitiv (2. pád)

od – odstup od něj

z – kouř z komínu

do – do bytu, čekat do tří

bez – bez dcerky neodejdu

krom(ě) – kromě něj tam byla i ona

místo – místo tebe hrál náhradník

podle – podle normy

podél/kolem – šel kolem potoka

okolo – tráva okolo studny

u – u stolu

vedle – na té fotce stojí Lucie vedle Moniky

během – během prázdnin

pomocí – pomocí klacku ho dostali z bažiny

stran – domluvit se stran ceny

prostřednictvím – informovat prostřednictvím televizního zpravodajství

Dativ (3. pád)

k – jdu k tobě

(na)proti – být proti návrhu, je to naproti lékárně

oproti – oproti teoriím věřím faktům

kvůli – udělej to kvůli mě

díky – díky němu máme své peníze zpět

Akuzativ (4. pád)

pro – udělal to pro mne

za – kandidoval za demokraty, 1 porce za 5 korun

před – vynes to před dům

mimo – všichni mimo tebe, mimo terč, mimo provoz

na – dej to na stůl

pod(e) – hodit pod stůl

nad(e) – pověsit nade dveře

mezi – umístit mezi okna

krom(ě) – kromě ostatního

skrz(e) – projít skrze zeď

o – zvýšit o 1 stupeň, zápas o 3. místo

v – věřit v boha

Lokál (6. pád)

o – mluvit o tom

na – ležet na stole

v – ruka v rukávu

po – po obědě, jdu po schodech

při – při obřadu, stůj při mně

Instrumentál (7. pád)

s – s tebou

za – stát za rohem, za hodinu tam budeme, kdo za tím je?

před – přímo před tebou, před mnoha lety, uniknout před pronásledovateli, varovat před ním

pod – ležet pod postelí

nad – viset nad pohovkou

mezi – nacházet se mezi póly

Předložky s a z

Předložky s a z ve výslovnosti často nerozlišujeme (ve výtazech s bratrem, s domem vyslovíme psané s jako z, naopak ve výrazech z knihy, z přírody vyslovíme psané z jako s). Psaní předložek s a z se však neřídí výslovností, nýbrž jejich významem.

Se 7. pádem se pojí jen předložka s: s darem, s lidem, s prací, s vozem, s tebou, s jiným.

`Ve spojení s 2. pádem u názvů částí těla nebo hmotných předmětů (např. nábytku), u nichž je třeba rozlišovat,

vychází-li děj s jejich povrchu,                                            či z jejich vnitřku,

vyjadřuje

předložka s                                                                             předložka z

pohyb, směřování s povrchu pryč                                   pohyb, směřování zevnitř:

po povrchu dolů :

sejmout prsten s prstu                                                    vytáhnout třísku z prstu

setřít krev s nosu                                                            krvácet z nosu

vzít se stolu                                                                     vyndat ze stolu

sundat se skříně                                                               vzít ze skříně

Ve všech ostatních případech píšeme předložku z: z kamene, z ocelí, pochází z Prahy, z pořádné rodiny, nejlepší z nás, znát z vlastního poznání, jíst z talíře, vstát z postele, nepustit z očí, ze strany, z hlediska, ze stanoviska.

V případech, kde nedovedeme rozhodnout, zda jde o vnitřek, či povrch, anebo kde je možný dvojí výklad, dáváme přednost předložce z. Se 4. pádem se pojí předložka s jen ve výrazech být s to, kdo s koho.

15 квітня 2020 року
Лекція: Spojky (konjunkce)

Spojky patří společně s příslovci, předložkami, částicemi a citoslovci do neohebných slovních druhů. V češtině je mezi slovními druhy řadíme na osmé místo.

Spojka (lat. konjukce) je neohebný slovní druh, který spojuje větné členy nebo věty. Spojky vyjadřují mluvnický a významový poměr vět nebo členů.

Spojky jsou jednoduché / a, ale, že, když, ač/ nebo složené /zatímco/. Úlohu spojek mají i víceslovné spojkové výrazy / dříve než, i kdyby, a proto, tou měrou jak/. Úlohu spojovat jednotlivé větné členy a věty mívají také některá zájmena / vztažná a tázácí, jako kdo, co, který, jaký/ a zájmenná příslovce, jako proto, kdy, kde, kudy.

Rozlišují se spojky souřadicí a podřadicí.

Spojky souřadicí (parataktické), které vyjadřují obsahově významový poměr mezi souřadnými členy větnými nebo mezi souřadnými větami, jež spojují, nazývají se souřadicí.

Spojka souřadicí spojuje dva větné členy nebo věty v souvětí v souřadném poměru. Příkladem souřadicích spojek v češtině jsou a, i nebo, anebo, ale, avšak, neboť, ani-ani, ať- ať, nejen-ale/nýbrž/, buď-nebo.

Spojky slučovacía, i, ani, ani-ani, jak-tak, hned-hned, jednak-jednak, zčásti-zčásti

Většinu z toho «něčeho» nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani spočítat.

Spojky odporovacíale, avšak, však, leč, nýbrž, naopak, jenomže, jenže, sice-ale, jistě-ale

Anebo je to jen naše pověra, ale umění je k lidstvu neutrální.

Spojky stupňovacíi, ba, ba i, nadto, dokonce, nejen-ale i, nejen-nýbrž i

Ani živá duše, ba ani pes

Bylo teprve půl šesté a nebylo třeba, aby spěchala, měli ještě hodinu, dokonce hodinu a půl. 

Spojky vylučovacínebo, anebo, buď-nebo

Můžete si na výsledky počkat, anebo tu sešity nechat a vrátit se po ně až na spáteční cestě.

Spojky vysvětlovacítotiž, vždyť

Spojky příčinnéneboť

Spojky důvodové, důsledkovéproto, a proto, tak, a tak, tudíž, tedy

Měl určité podezření, a proto jednu bankovku poslal svému příteli, aby ji nechal prověřit.

Spojky podřadicí (hypotaktické)

Spojky podřadicí připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném. Spojky podřadicí: aby, jakmile, až, než, nežli, zatímco, když, kdyby, protože, poněvadž, jelikož, jestliže, -li, přestože, ačkoli, třebaže, i když, ač, že. Z podřadících spojek se ke spojování větných členů se užívají téměř výhradně spojky přípustkové: statečný, i když pošetilý plán.

Klasifikace spojek podřadicích je obvykle odvozena od obecného typu vět, který uvozují:

Spojky obsahové slouží k připojení vedlejších vět podmětových a předmětových:

že, aby, jak, jestli, když, kdyby, -li, zda, zdali;

Spojky časové vyjadřují současnost, předčasnost,následnost průběhu dějů: až, dokud, hned, jakmile, jen, jenom, potom co, zatímco;

Spojky způsobové spočívají v korelativních párech: tak aby, tak jak, tak že, tím že;

Spojky příčinné jsou jednoslovné či víceslovné: jelikož, když, protože, že, vzhledem k tomu, že, díky tomu, že, z toho důvodu, že;

Spojky učelové: aby, ať, by, jen aby, zda, zdali;

Spojky podmínkové: jak, jestli,jetliže, kdyby, kdyby aspoň, kdyby tak, pokud

Spojky přípustkové: ač, ačkoli, ani kdyby, ani když, aniž, ať, byť i;

Spojky účinkové: až, div, div že, než, než aby, nežli, taktak, takže;

Spojky výjimkové:  leda, leda aby, leda by, leda kdyby, ledaže;

Spojky srovnávací: jak, jako, jako by, jako kdyby, jako že, jinak než, než aby,stejně jako.

Ze spojek souřadicích se nedělá čárka před spojkami a,i,ani,nebo ve spojení slučovacím. Před ostatnámi spojkami souřadicími se čárky píší vždy.

Spojky podřadicí se kladou zpravidla na začátek vedlejší věty a píše se před nimi čárka, následují-li po jiné větě, jenom spojka –li se klade za první slovo věty a připojuje se k němu spojovací čárkou.

8 квітня 2020 року 
Практичне: MORFOLOGIE ČESKÉHO JAZYKA. Příslovce (adverbia)
(час консультацій  8. квітня 15. 00- 16.30)

Виконання граматичних вправ за підручником

Гасіл Ї, Лобур Н, Паламарчук О. Чеська мова для українців. Частина 1. Львів, 2011.

  1. Читання, аналіз та переклад тексту ст. 219

Zdraví – největší poklad každého člověka.
Zdravotní péče v České republice.

Вправи №1-2 до текстів на стор. 219
№ 3 – ст. 220.
№ 5-6 – ст. 221.
№7 – ст. 222.

Граматичні вправи на прислівник
№ 11 – ст. 225
№ 12 – ст. 226.

Вправи на переклад:
№ 18 – ст. 231.

14 квітня 2020 року
Практичне: Předložky (prepozice)

  1. Виконання вправ на вживання прийменників
    Вправа 18  с. 57; 12, 13 с. 68; 16 с. 85; 23 с. 137.
  2. Читання, аналіз і переклад тексту
  3. 8 Předpověď počasí с. 139-140
    Čtyři roční doby Karla Čapka c. 141-145, письмовий переклад тексту
  4. Вправи до тексту 10, 11 с. 146 – письмово (вислати на поштову скриньку).

Робоча програма

Завантажити робочу програму

Силабус

Завантажити силабус