Основна слов’янська мова (чеська)

Тип: Нормативний

Кафедра: слов’янської філології імені професора іларіона свєнціцького

Навчальний план

СеместрКредитиЗвітність
33.5Немає
43.5Іспит

Лекції

СеместрК-сть годинЛекторГрупа(и)
348доцент ЛОБУР НадіяФЛчес-21
448доцент ЛОБУР НадіяФЛчес-21

Практичні

СеместрК-сть годинГрупаВикладач(і)
348ФЛчес-21ВАНЧУШОВИЧ Уляна
448ФЛчес-21ВАНЧУШОВИЧ Уляна

Опис курсу

3 семестр

Навчальна дисципліна “Основна слов’янська (чеська) мова” у 3 семестрі складається із двох модулів. Перший модуль складається із трьох змістових модулів: “Графіка та орфографія чеської мови”, “Граматико-комунікативний курс чеської мови”, “Індивідуальне читання”. Другий модуль передбачає виконання індивідуального науково-дослідного завдання – курсової роботи з чеської мови. Вивчення дисципліни передбачає такі мету і завдання:

Мета:

– ознайомити студентів із правописними нормами чеської мови, особливостями становлення орфографічної системи, основними принципами правопису та складними випадками;

– ознайомити студентів з граматичною нормою сучасної чеської мови та лексикою різноманітних тематичних полів;

– ознайомити студентів із основами здійснення дослідницької діяльності у лінгвістиці. 

Завдання: 

– навчити студентів грамотно писати та вміти аргументувати кодифіковані норми з огляду на історичний, фонетичний та морфологічний принцип;

– удосконалити практичні навички володіння чеською мовою;

– виробити навички здійснення студентського наукового дослідження.

У результаті вивчення навчальної дисципліни студент повинен

знати:

– знати й розуміти основні проблеми філології та підходи до їх розв’язання із застосуванням доцільних методів та інноваційних підходів;

– знати й розуміти систему мови, історію чеської мови і вміти застосовувати ці знання у професійній діяльності;

– знати й розуміти основні поняття, теорії, концепції та терміни з галузі орфографії та уміти застосовувати їх у професійній діяльності;

– знати особливості правопису твердого (-y, -ý) і м’якого (-i, -í), правопису  (-ů) (-ě) та основні закономірності правопису слів іншомовного походження у чеській мові;

– знати норми літературної мови та вміти їх застосовувати у практичній діяльності;

– знати лексику різноманітних тематичних полів;

вміти:

– вести бесіду з носіями чеської мови;

– читати і розуміти художні і публіцистичні тексти чеською мовою різної складності;

– реферувати усний та письмовий текст чеською мовою;

– творити тексти чеською мовою самостійно;

– перекладати тексти з чеської мови на українську та з української мови на чеську;

– окреслювати основні проблеми дисциплін, що визначають конкретну філологічну галузь, пояснювати їх взаємозв’язок у цілісній системі знань;

теоретично здобуті знання основних правил чеського правопису застосовувати на практиці;

– аналізувати мовні одиниці, визначати їхню взаємодію та характеризувати мовні явища і процеси, що їх зумовлюють;

– здійснювати лінгвістичний аналіз текстів різних стилів і жанрів;

– використовувати чеську мову в усній та письмовій формі, у різних жанрово-стильових різновидах і регістрах спілкування (офіційному, неофіційному, нейтральному), для розв’язання комунікативних завдань у побутовій, суспільній, навчальній, професійній, науковій сферах життя;

– збирати, аналізувати, систематизувати й інтерпретувати факти мови й мовлення та використовувати їх для розв’язання складних задач і проблем у спеціалізованих сферах професійної діяльності та/або навчання;

– ефективно працювати з інформацією: добирати необхідну інформацію з різних джерел, зокрема з фахової літератури та електронних баз, критично аналізувати й інтерпретувати її, впорядковувати, класифікувати й систематизувати;

– використовувати інформаційні й комунікаційні технології для вирішення складних спеціалізованих задач і проблем професійної діяльності;

– мати навички управління комплексними діями  або проектами при розв’язанні складних проблем у професійній діяльності в галузі обраної філологічної спеціалізації та нести відповідальність за прийняття рішень у непередбачуваних умовах;

– застосовувати філологічні знання для розв’язання професійних завдань;

– мати навички участі в наукових та/або прикладних дослідженнях у галузі філології;

– організовувати процес свого навчання й самоосвіти.

4 семестр

Навчальна дисципліна “Основна слов’янська (чеська) мова” у 4 семестрі складається із двох модулів. Перший модуль складається із трьох змістових модулів: “Фонетика та орфоепія чеської мови”, “Граматико-комунікативний курс чеської мови”, “Індивідуальне читання”. Другий модуль передбачає виконання індивідуального науково-дослідного завдання – курсової роботи з чеської мови. Вивчення дисципліни передбачає такі мету і завдання:

Мета: дати знання з теоретичних питань фонетики сучасної чеської мови, відомості про становлення та формування теоретичної фонетики в контексті славістичних досліджень, схарактеризувати фонетичну систему; навчити теоретично здобуті знання з курсу застосовувати на практиці, окреслити основні проблеми фонетики та орфоепії, пояснити їх взаємозв’язок у цілісній системі знань, аналізувати одиницю фонетичної системи мови, визначати її системні відношення; ознайомити студентів з граматичною нормою сучасної чеської мови та лексикою різноманітних тематичних полів; ознайомити студентів із основами здійснення дослідницької діяльності у лінгвістиці.

Завдання:  представити характеристику вокалічної та консонантної системи з точки зору традиційного чеського мовознавства, сформулювати основні орфоепічні норми сучасної чеської мови, особливу увагу звернути на вимову власне чеських та запозичених слів; навчити майбутніх богемістів грамотно писати та говорити чеською мовою; удосконалити практичні навички володіння чеською мовою; виробити навички здійснення студентського наукового дослідження.

У результаті вивчення навчальної дисципліни студент повинен:

знати:

– знати й розуміти основні поняття, теорії, концепції та терміни з галузі фонетики та орфоепії та уміти застосовувати їх у професійній діяльності;

– знати принципи виділення та характеристику вокалічної та консонантної системи з точки зору традиційного чеського мовознавства, орфоепічні норми сучасної чеської мови;

– знати й розуміти основні проблеми філології та підходи до їх розв’язання із застосуванням доцільних методів та інноваційних підходів;

– знати й розуміти систему мови і вміти застосовувати ці знання у професійній діяльності;

– знати принципи виділення та характеристику вокалічної та консонантної систем з точки зору традиційного чеського мовознавства;

– знати орфоепічні норми сучасної чеської літературної мови та вміти їх застосовувати у практичній діяльності;

– знати граматичні норми сучасної чеської літературної мови та вміти їх застосовувати у практичній діяльності;

– знати лексику різноманітних тематичних полів;

вміти:

– вести бесіду з носіями чеської мови;

– читати і розуміти художні і публіцистичні тексти чеською мовою різної складності;

– реферувати усний та письмовий текст чеською мовою;

– творити тексти чеською мовою самостійно;

– перекладати тексти з чеської мови на українську та з української мови на чеську;

– окреслювати основні проблеми фонетики та орфоепії, пояснювати їх взаємозв’язок у цілісній системі знань;

– виконувати фонетичний аналіз;

– системно аналізувати фонетичні явища сучасної чеської мови, залучаючи зіставний аналіз та матеріал інших слов’янських мов;

– володіти навичками культури мовлення і нормами сучасної чеської літературної вимови;

– аналізувати мовні одиниці, визначати їхню взаємодію та характеризувати мовні явища і процеси, що їх зумовлюють;

– здійснювати лінгвістичний аналіз текстів різних стилів і жанрів;

– використовувати чеську мову в усній та письмовій формі, у різних жанрово-стильових різновидах і регістрах спілкування (офіційному, неофіційному, нейтральному), для розв’язання комунікативних завдань у побутовій, суспільній, навчальній, професійній, науковій сферах життя;

– збирати, аналізувати, систематизувати й інтерпретувати факти мови й мовлення та використовувати їх для розв’язання складних задач і проблем у спеціалізованих сферах професійної діяльності та/або навчання;

– ефективно працювати з інформацією: добирати необхідну інформацію з різних джерел, зокрема з фахової літератури та електронних баз, критично аналізувати й інтерпретувати її, впорядковувати, класифікувати й систематизувати;

– використовувати інформаційні й комунікаційні технології для вирішення складних спеціалізованих задач і проблем професійної діяльності;

– мати навички управління комплексними діями  або проектами при розв’язанні складних проблем у професійній діяльності в галузі обраної філологічної спеціалізації та нести відповідальність за прийняття рішень у непередбачуваних умовах;

– застосовувати філологічні знання для розв’язання професійних завдань;

– мати навички участі в наукових та/або прикладних дослідженнях у галузі філології;

– організовувати процес свого навчання й самоосвіти.

Рекомендована література

3 семестр

Базова

  1. Андерш Й.Ф. , Матвієнко Т.І. та ін. Граматика чеської мови. – К. :Наук. думка, 1992.
  2. Akademická gramatika spisovné češtiny / Ftantišek Šticha a kol. – Praha : Academia, 2013.
  3. Akademická příručka českého jazyka / Eds. Markéta Pravdová, Ivana Svobodová. – 2., rozšířené vydání. – Praha : Acadamia, 2019. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/
  4. Nový encyklopedický slovník češtiny [Електронний ресурс] / Ed. Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. – Praha : Nakladateství Lidové noviny, 2017. – Sv.1–2. – Режим доступу: https://www.czechency.org/slovnik/
  5. Příruční mluvnice češtiny / Eds. Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová. – Vydání 2., opravené. – Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012.

Рекомендована література до змістового модуля  1

“Графіка та орфографія чеської мови”

  1. Андел В.П. Методичні вказівки до вивчення чеської часокількості (для студентів філологічного факультету). – Львів, ЛДУ, 1964.
  2. Медовников А.М., Тепляков И.М. Методические указания к выполнению контрольных работ по чешской орфографии (для студентов филологического ф-та). – Львов, ЛГУ, 1989.
  3. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. – Praha, 1991.
  4. Čech E., Kaňka J. Pišme správně česky. – Praha: SPN, 1969.
  5. Hanka V. Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského. 3. vydání. – Praha 1849.
  6. Gebauer  Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. Praha 1871.
  7. Gebauer J. Uvedení do mluvnice české. – Praha 1876.
  8. Chudková J. Zdokonalujeme se v pravopisu. – Praha : SPN, 1970.
  9. Poldauf I., Šprunk K. Čeština jazyk cizí. – Praha: SPN, 1968.
  10. Pravidla českého pravopisu / Ústav pro jazyk český AV ČR. – Praha: Academia, 2005.
  11. Pravidla českého pravopisu. – Olomouc, 1997.
  12. Pravidla českého pravopisu. Školní vydání. – Praha, 1993, 1998.
  13. Pravidla českého pravopisu s kompletním zpracování dodatku MŠMT ČR/ Kolektiv autorů. – 2015.
  14. Sedláček М. K vývoji českého pravopisu. Část 2. // Naše řeč. – Ročník 76 (1993), Číslo 3.
  15. Starý Z. Psací soustavy a český pravopis. – Praha. Karollinum, 1992.
  16. Šaur V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. – Praha : Ottovo nakladatelství, 2004.
  17. ZubatýO českém pravopise // Naše řeč. – 1919. – Číslo 3. – S. 97–98 .

Рекомендована література до змістового модуля 2

“Граматико-комунікативний курс чеської мови”

  1. Гасіл Ї., Лобур Н., Паламарчук О. Чеська мова для українців. Підручник. Частина 1. – Львів: Видавничий центр ЛНУ імені Івана Франка, 2011.
  2. Даниленко Л.І. Чеська мова. – К. :Довіра, 2007.
  3. Осташ Л.Р. Методичні рекомендації і тестові завдання з морфології сучасної чеської мови (іменник) / Любов Осташ. – Львів : ПАІС, 2010. – 80 с.
  4. Українсько-чеські паралелі в текстах і ситуаціях. Розмовник / Й.Ф. Андерш, Л.І. Даниленко, О.Л. Паламарчук, В.М. Русанівський, В.Є. Федонюк. – К. : Довіра, 2006.
  5. Adamovičová A. Nebojte se češtiny. – Praha : Karolinum, 2005.
  6. Čechová E., Remediosová H., Putz H. Chcete mluvit česky? – Liberec, 1996.
  7. Čechová E., Remediosová H., Putz H. Chcete ještě lépe mluvit česky? – Liberec, 2001.
  8. Havránek B., Jedlička A. Stručná mluvnice česká. – Praha: Fortuna, 2007.
  9. Styblík V., Čechová M., Hauser P., Hošnová, E. Základní mluvnice českého jazyka. – Praha, 2004.

Рекомендована література для виконння курсової роботи

  1. Методичні рекомендації до написання та оформлення курсових і кваліфікаційних робіт для студентів напряму “Філологія” (слов’янські мови та літератури) / Ольга Албул, Алла Кравчук, Людмила Петрухіна. – Львів : Видавничий центр ЛНУ імені Івана Франка, 2011. – 45 с.
  2. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky / eds. Petr Karlík, Marie Krčmová, Jana Pleskalová, Radoslav Večerka. – Praha : Academia, 2007. – 683 s.

Словники

  1. Новак Ї. Чесько-український словник. – К. : Чумацький шлях, 2008.
  2. Українсько-чеський словник лінгвістичної термінології / Н. Лобур, О. Антоненко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Видавничий центр ЛНУ Івана Франка, Львів, 2009.
  3. Чесько-український словник / [уклад. Й.Ф. Андерш та ін.]. – К.: Наукова думка, 1988–1989. – Т. 1–2.
  4. Чесько-український словник лінгвістичної термінології. Česko-ukrajinský slovník lingvistických termínů / Н. Лобур, О. Антоненко, Н. Зайченко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Київ : Освіта України, 2015.
  5. Akademický slovník současné češtiny [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.slovnikcestiny.cz/uvod.php
  6. Kurimský A. Ukrajinsko-český slovník / A. Kurimský, R. Šišková, N. Savický. – Praha : Academia, 1994, 1996. – D. І.–ІІ.
  7. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 1998.
  8. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 2004.
  9. Nový akademický slovník cizíh slov / Kol. autorů pod vedením Jiřího Krause. – Praha : Academia, 2005.
  10. Slovník spisovného jazyka českého / [za red. ved. B. Havránka]. – Praha : Akademia, 1960–1971 (1. vydání, sv. 1–4), 1989 (2. vydání, sv. 1–8). – Режим доступу: https://bara.ujc.cas.cz/ssjc/
  11. Slovník spisovné čestiny pro školu a veřejnost / [hl. red J. Filipec, F. Daneš, J. Machač, V. Mejstřík]. – Praha: Academia, 2016.
  12. Svozilová N., Prouzová H., Jirsová A. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. – Praha: Academia, 2005.

Інформаційні ресурси

  1. Bibliografie české lingvistiky / [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: https://bibliografie.ujc.cas.cz/search-form
  2. Elektronické slovníky a zdroje [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.ujc.cas.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/
  3. Internetová jazyková příručka [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/

4 семестр

Базова

  1. Андерш Й.Ф. , Матвієнко Т.І. та ін. Граматика чеської мови. – К. :Наук. думка, 1992.
  2. Akademická gramatika spisovné češtiny / Ftantišek Šticha a kol. – Praha : Academia, 2013.
  3. Akademická příručka českého jazyka / Eds. Markéta Pravdová, Ivana Svobodová. – 2., rozšířené vydání. – Praha : Acadamia, 2019. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/
  4. Nový encyklopedický slovník češtiny [Електронний ресурс] / Ed. Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. – Praha : Nakladateství Lidové noviny, 2017. – Sv.1–2. – Режим доступу: https://www.czechency.org/slovnik/
  5. Čechová M. Čeština – řeč a jazyk / Marie Čechová, Miloš Dokulil, Zdeněk Hlavsa, Josef Hrbáček, Zdeňka Hrušková. – 3., rozšířené a upravené vydání. – Praha : SPN, 2011. – 442s.
  6. Příruční mluvnice češtiny / Eds. Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová. – Vydání 2., opravené. – Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012.

Рекомендована література до змістового модуля 1

“Фонетика та орфоепія чеської мови”

  1. Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  2. Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 7–20.
  3. Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 7–52.
  4. Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In MČ 1, 1986, 11–14.
  5. Kráľ, Á. & J. Sabol. Fonetika a fonológia,
  6. Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008.
  7. Dvončová, J. Fyziologická fonetika,
  8. Havránek, B.- Weingart. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha, Melantrich, 1932
  9. Mluvnice češtiny / Dokulil, M. – Horálek, K.- Hůrková, J. – Knappová, M. I Fonetika, Fonologie, Morfologie a morfemika, Tvoření slov, Praha, 1986. Komárek, M.- Kořenský, J. – Petr, J.- Veselková, J. Mluvnice čestiny II. Tvarosloví, Praha, 1986. Daneš, F.- Hlavsa, Z. Mluvnice čestiny III. Skladba, Praha, 1987.
  10. Novotný J. a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992.
  11. Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha, Karolinum. 1994.
  12. Romportl, M. Základy fonetiky, 1973.
  13. Styblík, V., Čechová M., Hauser P., Hošnová, E. Základní mluvnice českého jazyka. Praha, 2004, 89-96.
  14. Šaur Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. – Praha : Ottovo nakladatelství, 2004.
  15. Phonetica Pragensia I, 1967.
  16. Phonetica Pragensia IІ, 1970.
  17. Phonetica Pragensia IІІ, 1972.
  18. Phonetica Pragensia IV, 1974.
  19. Phonetica Pragensia V, 1976.
  20. Phonetica Pragensia VI, 1983.
  21. Phonetica Pragensia VII, 1985.
  22. Phonetica Pragensia VIII, 1994.
  23. Phonetica Pragensia XI, 1996.
  24. Phonetica Pragensia X, 2004.
  25. Phonetica Pragensia XI, 2007.
  26. Phonetica Pragensia XII, 2009.

Рекомендована література до змістового модуля 2

“Граматико-комунікативний курс чеської мови”

  1. Гасіл Ї., Лобур Н., Паламарчук О. Чеська мова для українців. Підручник. Частина 1. – Львів: Видавничий центр ЛНУ імені Івана Франка, 2011.
  2. Даниленко Л.І. Чеська мова. – К. :Довіра, 2007.
  3. Українсько-чеські паралелі в текстах і ситуаціях. Розмовник / Й.Ф. Андерш, Л.І. Даниленко, О.Л. Паламарчук, В.М. Русанівський, В.Є. Федонюк. – К. : Довіра, 2006.
  4. Adamovičová A. Nebojte se češtiny. – Praha : Karolinum, 2005.
  5. Čechová E., Remediosová H., Putz H. Chcete mluvit česky? – Liberec, 1996.
  6. Čechová E., Remediosová H., Putz H. Chcete ještě lépe mluvit česky? – Liberec, 2001.
  7. Havránek B., Jedlička A. Stručná mluvnice česká. – Praha: Fortuna, 2007.
  8. Styblík V., Čechová M., Hauser P., Hošnová, E. Základní mluvnice českého jazyka. – Praha, 2004.

Рекомендована література для виконння курсової роботи

  1. Методичні рекомендації до написання та оформлення курсових і кваліфікаційних робіт для студентів напряму “Філологія” (слов’янські мови та літератури) / Ольга Албул, Алла Кравчук, Людмила Петрухіна. – Львів : Видавничий центр ЛНУ імені Івана Франка, 2011. – 45 с.
  2. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky / eds. Petr Karlík, Marie Krčmová, Jana Pleskalová, Radoslav Večerka. – Praha : Academia, 2007. – 683 s.

Словники

  1. Новак Ї. Чесько-український словник. – К. : Чумацький шлях, 2008.
  2. Українсько-чеський словник лінгвістичної термінології / Н. Лобур, О. Антоненко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Видавничий центр ЛНУ Івана Франка, Львів, 2009.
  3. Чесько-український словник / [уклад. Й.Ф. Андерш та ін.]. – К.: Наукова думка, 1988–1989. – Т. 1–2.
  4. Чесько-український словник лінгвістичної термінології. Česko-ukrajinský slovník lingvistických termínů / Н. Лобур, О. Антоненко, Н. Зайченко, О. Паламарчук, Г. Стрельчук, М. Шевченко. – Київ : Освіта України, 2015.
  5. Akademický slovník současné češtiny [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.slovnikcestiny.cz/uvod.php
  6. Kurimský A. Ukrajinsko-český slovník / A. Kurimský, R. Šišková, N. Savický. – Praha : Academia, 1994, 1996. – D. І.–ІІ.
  7. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 1998.
  8. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 / Kol. autorů pod vedením Olgy Martincové. – Praha : Academia, 2004.
  9. Nový akademický slovník cizíh slov / Kol. autorů pod vedením Jiřího Krause. – Praha : Academia, 2005.
  10. Slovník spisovného jazyka českého / [za red. ved. B. Havránka]. – Praha : Akademia, 1960–1971 (1. vydání, sv. 1–4), 1989 (2. vydání, sv. 1–8). – Режим доступу: https://bara.ujc.cas.cz/ssjc/
  11. Slovník spisovné čestiny pro školu a veřejnost / [hl. red J. Filipec, F. Daneš, J. Machač, V. Mejstřík]. – Praha: Academia, 2016.
  12. Svozilová N., Prouzová H., Jirsová A. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. – Praha: Academia, 2005.

Інформаційні ресурси

  1. Bibliografie české lingvistiky / [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: https://bibliografie.ujc.cas.cz/search-form
  2. Elektronické slovníky a zdroje [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.ujc.cas.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/
  3. Internetová jazyková příručka [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/

Матеріали

ОНОВЛЕНО 27 квітня – 11 травня

Дисципліна «Основна слов’янська мова (чеська)» (лекції)

Викладач: Лобур Надія Володимирівна 

Тел.: 0672861767
lobur.nadia@gmail.com

FONETIKA ČESKÉHO JAZYKA

Самостійне опрацювання. Теоретичні питання фонетики та орфоепії на сторінках чеських лінгвістичних часописів

(час консультацій 29 квітня 13.30 – 15.00)

 Завдання : опрацювати заавансовану тему на матеріалі часопису Naše Řeč  http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php

Конспект статті українською мовою вислати на електронну адресу.

6 травня 2020
FONETIKA ČESKÉHO JAZYKA
(час консультацій 29 квітня 13.30 – 15.00)
Повторення теоретичного матеріалу, виконання тестів:

1. Vědní disciplína, která se zabývá zvukovou stránkou lidské řeči ze všech aspektů, se nazývá:
a. fonologie
b. fonetika
c. ortoepie
d. ortofonie

2. Jaký princip dominuje v českém lexikálním pravopise?
e. etymologický
f. fonologický
g. morfologický
h. syntaktický

3.Jak se latinsky říká samohláskám?
a. diftongy
b. vokály
c. konsonanty
d. alofony

4. Tradičně se systém českých vokalických fonémů zobrazuje ve formě:
a. čtverce
b. trojúhelníku
c. kola
d.kříže

5. Podle horizontální polohy jazyka české samohlásky jsou
a. přední, střední, zadní
b. zaokrouhlené, nezaokrouhlené
c. krátké, dlouhé
d. znělé, neznělé

6. Je to krátký, zadní, vysoký, zaokrouhlený vokál. O kterou hlásku se jedná:
a. [o]
b. [i]
c.
d. [a]

7. Vyberte variantu, kde jsou uvedena pouze slova s dvojhláskou ou:
a.poutník, pousmál se, pletou, louže
b.proud, chomout, levou, douklízet
c.doučit, moucha, moudrost, mouka
d.doupě, vroubek, pouze, zoufalý

8. Souhlásky se třídí na retné, zubodásňové, předopatrové, zadopátrové a hrtanové podle
a. způsobu tvoření
b. místa tvoření
c. účasti hlasivek
d. stavu dutiny nosní

9. K této skupině hlásek patří souhlásky p, b a m. Akustický dojem těchto souhlásek je pauza spojená s explozí. Jedna se o souhlásky:
a. zubodásňové
b. obouretné
c. zadopatrové
d. retozubné

10. Rozhodněte, v kterém řádku jsou všechny hlásky znělé a mají k sobě neznělý protiklad:
a. v, d, z, ž
b. b, d, m, ř
c. v, n, ď, d
d. m, n, j, r

11.Rozhodněte, v které řadě slov není chyba v psaní i – y (í – ý) po obojetných souhláskách:
a. průmysl, mysa, vízum, bidliště
b. silný, syrotek, smysl, simbol
c. bík, babička, zysk, hodinky
d. zítra, papír, ministryně, líný

12.Rozhodněte, v které řadě slov není chyba v psaní i – y (í – ý) po obojetných souhláskách:
a. običej, žvýkačka, vítězný, mící houba
b. bída, pitlík, sympatie, jazikový
c. lyže, líbat, blýská se, získat
d. sinovec, obívací pokoj, sípat, víra

13. Odhalte řádek, v němž jsou všechna slova napsána správně:
a. čas pline, pobyt na horách
b. sliby chyby, lydové tance
c. mohl byste přijít, nabité zkušenosti
d. lodi vypluly, bitva na Bílé hoře

14. Odhalte řádek, v němž jsou všechna slova napsána správně:
a. lehký průmysl, křídlatý hmyz
b. umíme zpívat, pouhý výmisl
c. ovocné stromy, mílíte se
d. neumyté nádobí, hlasitý smých

15.Odhalte řádek, v němž jsou všechna slova napsána správně:
a. pylný student, teplý písek
b. hromada pilin, pilník na nehty
c.papírový kapesník, igelitový pitel
d.koňské kopyto, školní lepydlo

16. Určete variantu, v níž je chyba v psaní i – y (í – ý):
a. Nový film byl s anglickými titulky pro neslyšící.
b. Potkali jsme naši učitelku geografie ze základní školy.
c. U mého domu voněly lípy.
d. Na výstavě se mi líbila sbýrka Ladových obrazů.

17. Určete variantu, v níž je chyba v psaní i – y (í – ý):
a. Moje maminka se hrozně bojí myší.
b. V Česku přibívá dětí, které vyrůstají mimo svou vlastní rodinu.
c. Co si o tom myslí tvoji kamarádi?
d. Lituji, ale tolik peněz ti nemůžu půjčit.

18. Určete variantu, v níž je chyba v psaní i – y (í – ý):
a. V pokoji visí obyčejné bílé hodiny.
b. Jestli chcete ušetřit, využívejte i zbytky jídla.
c. Malá říčka líně plynula údolím.
d. Jedno přísloví říká, že slyby nejsou chyby.

19. Rozhodněte, v které řadě slov není chyba v psaní u-ú-ů:
a. účast, účel, údolí, úsměv
b. účes, údržba, úbrus, účtárna
c. úkol, úcho, úsilí, ústava
d. účinek, úkázka, únos, úspěch

20. V kterém řádku není pravopisná chyba v psaní e/ě?
a. směnárna, vjezd, příjemě, vězení
b. pomněnka, květen, vědět, tajemně
c. měsíčník, paměť, nejznámnější, měkký
d. zatmění, soukromě, vzájemně, objed

Відповіді та конспект прошу надіслати на мейл до 15 травня.

8 квітня 2020 року
FONETIKA ČESKÉHO JAZYKA. Střídání hlásek. Změny hlásek

(час консультацій  8 квітня 15. 00- 16.30)

  1. Střídání hlásek.

Pří sledování hláskové skladby různých tvarů téhož slova (dobrý hoch – dobří hoši, jádro – jader, píšu – psát, nahoru – nahoře, zedník – zedníci) nebo slov příbuzných (piji – nápoj, vedu – vodím, vést – vozit – svážet – vůz, řídit – ředitel, věřit – víra, slyšet – sluch, hustý – hustit – houština) zjišťujeme, že se hlásky někdy obměňuji, střídají, tj. místo jedné hlásky je na příslušném místě slova nebo jeho tvaru háska jiná. Střídání   samohlásek a souhlásek, případně celých souhláskových skupin (pískat – píšťala) se neděje náhodně, ale podle určité zákonitosti. Dnešní střídání  hlásek je zčásti výsledkem hláskových změn ve vývoji českého jazyka, zčásti se zakládá na střídání původním, starém, jen ve vývoji někdy pozměňovaném. Obecně je možno za nejčastější příčiny označit mechaniku artikulace (při rychlém sledu vyslovovaných hlásek je přírozená snaha o zjednodušení výslovnosti), analogii, potřebu zvukové zřetelnosti a výraznosti a vliv cizích jazyků.

  1. Změny hlásek.

Hláskový systém spisovné češtiny se ustálil zhruba do počátku 17. století. Nicméně i v současné hláskové soustavě a v jejím využití dochází k určitým hláskovým přesunům a změnám, k nimž patří spodoba, splývání, zjednodušování a některé další, které se objevují nejčastěji v lidovém jazyce. Jsou to:

  1. asimilace vzdálenější hlásky, např. žízeň, řebřík, brabec
  2. přesmykování (metateze) mhla, žlíce
  3. haplologie – v rychlé a nedbalé výslovnosti dochází někdy k nežádoucí redukci (prče – protože, čeče – člověče, ňák – nějak) apod.
  4. změny psychologické (pramenící v mylných představách mluvčího: zdrava – strava aj.

Рекомендована література:

  1.  Akademická gramatika spisovné češtiny / Ftantišek Šticha a kol. – Praha : Academia, 2013. – 974 s.
  2. Akademická příručka českého jazyka / Eds. Markéta Pravdová, Ivana Svobodová. – 2., rozšířené vydání. – Praha : Acadamia, 2019. – 604 s.
  3. Encyklopedický slovník češtiny. Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. Praha: NLN, 2002.
  4. Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  5. Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 7–20.
  6. Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 7–52.
  7. Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In  1, 1986, 11–14.
  8. Kráľ, Á. & J. Sabol. Fonetika a fonológia, 1989.
  9. Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 33–39.
  10. Dvončová, J. Fyziologická fonetika, 1980.
  11. KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
  12. HAVRÁNEK, B.- WEINGART. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha, Melantrich, 1932
  13. MLUVNICE ČEŠTINY /Dokulil, M. – Horálek, K.- Hůrková, J. – Knappová, M. I Fonetika, Fonologie, Morfologie a morfemika, Tvoření slov, Praha, 1986. Komárek, M.- Kořenský, J. – Petr, J.- Veselková, J. Mluvnice čestiny II. Tvarosloví, Praha, 1986. Daneš, F.- Hlavsa, Z. Mluvnice čestiny III. Skladba, Praha, 1987.
  14. NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5.
  15. PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha, Karolinum. 1994.
  16. Styblík, V. – Čechová, M. – Hauser, P. –Hošnová, E. Základní mluvnice českého jazyka. Praha, 2004, 89-96.
  17. ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.
  18. Phonetica PragensiaI, 1967.
  19. Phonetica PragensiaIІ, 1970.
  20. Phonetica PragensiaIІІ, 1972.
  21. Phonetica PragensiaIV, 1974.
  22. Phonetica PragensiaV, 1976.
  23. Phonetica PragensiaVI, 1983.
  24. Phonetica PragensiaVII, 1985.
  25. Phonetica PragensiaVIII, 1994.
  26. Phonetica PragensiaXI, 1996.
  27. Phonetica PragensiaX, 2004.
  28. Phonetica PragensiaXI, 2007.
  29. Phonetica PragensiaXII, 2009.
  30. Romportl, M. Základy fonetiky, 1973b.
  31. O.Антоненко, Н.Лобур, О.Паламарчук, Г.Стрельчук, М.Шевченко. Українсько – чеський словник лінгвістичної термінології.Львів, 2009. 199С.

Інформаційні ресурси

  1. Akademický slovník současné češtiny [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://www.slovnikcestiny.cz/web/uvod.php
  2. Internetová jazyková příručka [Електронний ресурс] / Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. – Режим доступу: http://prirucka.ujc.cas.cz/
  3. Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 27–33 (http://is.muni.cz/).

15 квітня 2020 року, 22 квітня 2020 року
Лекція: FONETIKA ČESK ÉHO JAZYKA. Střídání hlásek. Změny hlásek

(час консультацій  15. квітня 15. 00–16.30; 22 квітня 15. 00–16. 30

Ortoepiekultivovaná výslovnost úseku  mluvy

(slov, slovních spojení, výpovědních úseků, výpovědí)

  1. I. Výslovnostní jevy, které nečiní Čechům potíže
  2. Výslovnost před pauzou
  3. Diftong verzus 2 vokály – spojení psaná ou, au, eu
  4. Heterosylabické [i] + další vokál v rámci slova
  5. Spojení vokál + konsonant, konsonant + vokál v rámci slova
  6. Znělost ve skupinách vlastních (párových) konsonantů
  7. Pravidelné asimilace místa a způsobu výslovnosti konsonantů
  8. II. Ortoepické problémy při spojování hlásek
  9. Problémy v sousedství vokálů
  10. Dvojice vokálů
  11. Konsonanty a vokály patřící k různým slabikám
  12. Ortoepické problémy souhláskových skupin
  13. Úskalí asimilace znělosti
  14. Úskalí asimilace místa a způsobu tvoření

7. Zjednodušování složitějších souhláskových skupin

III. Čtení písmen, která nepatří do české abecedy

  1. Zvukové členění souvislé řeči a frázování
  2. Prostředky zvukového členění souvislé řeči
  3. Ortoepické zásady přízvukování
  4. Ortoepické zásady intonace
  5. Frázování

 Ortoepie – kultivovaná výslovnost úseků mluvy

(slov, slovních spojení, výpovědních úseků, výpovědí)

Lidské sdělování se uskutečňuje vždy ve větších celcích. Hláska vstupuje do slabik, slabiky se sdružují do taktů, ty do výpovědních úseků. Teprve v těchto celcích probíhá artikulace a spolu s tím i vzájemné ovlivňování realizací, jejich sbližování nebo diferencování, zjednodušování celků atd. V pozadí těchto procesů je mechanismus artikulační práce, limitem je srozumitelnost sdělení; určité typy změn jsou pravidelné ve všech podobách jazykového standardu, kromě toho jsou některé jejich projevy vázány na styl textu odrážející se ve stylu výslovnosti. Ortoepické zásady se věnují jevům v současném jazyce pravidelným, nikoli jednotlivostem nebo změnám, které jsou patrné jen při srovnání starých fází vývoje národního jazyka se současností či je lze pozorovat na základě rozdílu mezi písmeny (odpovídajícími v češtině většinou hláskám) psané podoby a skutečnou výslovností.

V současné češtině může činit problém výslovnost před vokály, pokud stojí na počátku slabik (na počátku slova, na počátku kořene slov apod.). Základním procesem ovlivňování realizací je asimilace (sbližování realizací): v jejím rámci se odlišuje akomodace, vzájemné přizpůsobování mezi konsonanty a vokály, a vlastní asimilace, probíhající v češtině jen mezi konsonanty.

 Výslovnostní jevy, které nečiní Čechům potíže

  1. Výslovnost před pauzou

Pravidelná je v češtině neznělá výslovnost párových souhlásek na konci slova před pauzou, i sebemenší. Pro jistotu připomínáme, že tato neznělost se týká “vlastních souhlásek” sdružujících se do párů [p] – [b], [t] – [d], [ť] – [ď], [k] – [g], [f] – [v], [s] – [z], [š] – [ž], [c] – [3], [č] – [3ˇ] (pozor, při [3] = dz, a [3ˇ] = dž jde vždy o jedinou hlásku, ty však nemají v češtině vlastní písmeno), [ch] – [h], a také [ř], které má základní podobu znělou, ale vlivem okolních neznělých souhlásek nebo před pauzou svou znělost ztrácí. Neznělost na konci slov před (sebemenší) pauzou se realizuje v českých textech veskrze.

Vokál vyznívá před pauzou volně; z fyziologických důvodů klesá poněkud jeho intenzita i výška (slábnutí výdechu před novým nádechem). Často se vokály v této pozici protahují ([voláme našeho zpravoda/ v pařiží]), to však už nelze za ortoepické pokládat.

  1. Diftong verzus 2 vokály- spojení psaná ou, au, eu.

Čeština má vedle jednoduchých samohlásek i dvojhlásky, vokalické zvuky složitejší povahy. V českých slovech jde o dvojhlásku [ou] – [loukou], [strouhat]; je součástí některých výrazů a koncovek a pro Čecha nepředstavuje žádný problém. Čech se také nezmýlí v případech, kdy není psané o + u záznamem dvojhlásky, ale každá z hlásek označených písmeny patří do jiné slabiky neboť utváření výrazu, třeba i málo běžného, intuitivně vnímá. Vokály [o] a se totiž mohou setkat ve spisovných slovech pouze v případech, kdy je [o] na konci slova, předložky, předpony nebo první části kompozita (často jde o tzv. konektor) a další část – nové slovo, kořen slova, druhá část kompozita) začíná na (např. pálilo uhlí – [pálilo=uhlí], do učeben – [do=učeben], doučovat – [do=učovat], starousedlík – [staro=usedlík]). Cizince je vhodné na výslovnost diftongu upozornit.

Jako diftong vyslovujeme také [au], které není na švu slov nebo částí odvozeného slova či kompozita; takové spojení existuje pouze ve výrazech přejatých – [auto], [nautilus], [sauna], v českých slovech patří vždy [a] a slabikám různým: nesla učení – [nesla=učeňí], na ulici – [na=ulici], naučit – [na=učit]; kompozita s první částí končící na –a a druhou částí na u– nejsou doložena.

Spojení psané e + u v cizích slovech může být v (pro češtinu) neodvozených slovech dvojhláskou, ale častěji se vyslovuje jako vokály dva; obě možnosti jsou spisovné. Zejména ve slovech začínajících ne- je tendence vyslovovat spojení e + u jako dva vokály silná (srov. výslovnost slov psaných leukemie, neuron, feudál, neutrální). Mezi slovy nebo v případech, kde jde o hranici předložky a slova, předpony a slovního základu, podobně jako u výše uvedených spojení diftong nevzniká.

  1. Heterosylabické i + další vokál v rámci slova

Je-li prvním z vokálů [i], vzniká na švu k další samohlásce přechodové, hiátové [j] (vytváří je dík hiátu, přechodu mezi vokály): policie – [policije], liána – [lijána], scientologie – [scijentologije]; toto [j] je různě výrazné, pomáhá však zřetelně oddělit oba vokály. Jde-li o vokály patřící různým částem odvozeného slova, [j] v kultivované výslovnosti nevzniká ([poli=adrije], [anti=oksidant]); podobně je tomu v českých slovech ([mezi=oborový], [tři=advacet]).

  1. Spojení vokál + konsonant, konsonant + vokál v rámci slova

Automaticky dochází v češtině k akomodaci mezi konsonanty a vokály patřícími do jedné slabiky: nosní konsonant ovlivní sousední vokál (nevzniká však skutečná nosovka, dojde jen ke změně zabarvení krajní fáze samohlásky), labializované samohlásky [o], [ó], , [ú] ovlivní znění sykavek, velární souhlásky [k], [g], [ch] se poněkud mění vlivem následujících samohlásek [i], [í], [e], [é]. Takové změně není nutno věnovat při nácviku spisovné výslovnosti u Čechů žádnou pozornost. K akomodaci dochází jak v českých slovech, tak ve slovech přejatých. Méně silné je přizpůsobení obou skupin hlásek přes hranici slabiky (heterosylabické). Přes hranice slov není přizpůsobování ortoepické, neboť v češtině tvoří slovo většinou i jistou jednotku zvukovou.

5. Znělost ve skupinách vlastních (párových) souhlásek

V učebnicích se věnuje vždy pozornost výslovnosti různých seskupení písmen označujících souhlásky, přitom však jde většinou o věci výslovnostně zcela prosté – pravidla konstatující, že psané prosba se vyslovuje [prozba], odcházet [otcházet] atd., mají smysl jen pro cizince nebo velmi nezkušeného předčitatele, který věří, že v češtině se píše to, co se vyslovuje, a naopak. Proto dále jen shrnujeme.

Proces znělostní asimilace (spodoba znělosti) mezi párovými souhláskami je automatický. Ve skupinách složených z těchto souhlásek je vždy znělost pro celou skupinu stejná, výsledek se řídí znělostí poslední souhlásky skupiny, jde o asimilaci zpětnou/regresivní/anticipační: [zborovna], [sčásti], [bošská], [blíská], [čedba]; přizpůsobení není omezeno na jediné slovo, nastává i mezi předložkou a následujícím slovem [scelé duše], [potsochami], [zdomem], [ghruškám], při zcela spojité výslovnosti i mezi slovy [pázbil rostržení], [koligdomúbude strženo], [nápatse nelíbil]. Výjimkou je dvojice [f] – [v], v níž souhláska [v] podléhá změně, ale sama ji nepůsobí – [fstek], ale [kvítko] – , a seskupení [s+h], kde vedle pravidelné zpětné asimilace typu [zhodovatse], [zhrabovat] je u slov tradiční slovní zásoby spisovná i výslovnost [schodovatse], [schrabovat]; u nově tvořených slov je už užívána jen výslovnost se zpětnou spodobou, např. [zhipka], [zhluk]; předložka s, přes se před slovy začínajícími h vždy asimiluje [zhájem], [přezhori].

Často se připomíná postupná asimilace souhlásky [v] po neznělé párové souhlásce – typ svoje – [sfoje], tvaroh – [tfaroch]; jde o prvek typicky nářeční, ve spisovném projevu se objeví jen omylem.

  1. Pravidelné spodoby místa a způsobu výslovnosti souhlásek

Pravidelná je změna výslovnosti [n] před velárními souhláskami [k], [g]; vzniká zadní, velární [ŋ], které se vyslovuje spolu s následující velárou jediným artikulačním pohybem – např. [mamiŋka], [siŋgulár]; výslovnost bez této změny je možná, ale je reálná jen při slabikování nebo při záměrné snaze mluvčího. Velmi málo je zastoupeno spojení [n] + [ch], kde je nutno v běžné výslovnosti s velárním [ŋ] také počítat – bronchitida –[broŋchtída]. Podobně dochází k změně obouretné souhlásky [m] před [v] nebo [f], vzniklé retozubné [„] však potkáme v textech málo, protože dané seskupení je řídké ([traovaj], [siofonie]).

Pokud je retozubným [o] vyslovováno původní [n] – [kooference], [kooflikt], jde o výslovnostní chybu.

Podobný typ přizpůsobení nastává mezi ústními a nosními souhláskami tvořenými na tomtéž místě, tj. ve skupinách [d]/[t]+ [n], [ď]/[ť] + [ň], [b]/[p] + [m], [n] + [d]/[t], [ň] + [ď]/[ť], [m] + [b]/[p]. Je v rámci jedné slabiky a většinou i jednoho slova automatický a pozornost se mu v rámci ortoepie nevěnuje – srov. pohyb jazyka nebo rtů ve slovech jako padne, lampa, sedni (dubletní spisovná výslovnost je [sedňi] i [seďňi]). Také sousedící [d]/[t] + [l], ev. [l] + [d]/[t] se vyslovují společným artikulačním pohybem, aniž bychom si to uvědomovali. Proto není nutno se touto výslovností v rámci poznávání kultivované výslovnosti zabývat. Pokud se výraz slabikuje, podobné uzpůsobení mizí.

Nikdy nechybuje Čech v tom, kdy je [l], [r] slabikotvorné: pravidlo lze snadno formulovat: slabikotvorné je v češtině každé [l], [r] mezi souhláskami nebo po souhlásce na konci slova. Pro českého mluvčího nemá toto pravidlo valný význam. Každý nejen zná jazykolam strč prst skrz krk, ale umí jej i bez potíží vyslovit. Slabikotvorné je také [°l], [°r] mezi souhláskami a na konci slova po souhlásce v přejatých slovech jako broker [brouk°r] a vlastních jménech jako Aberdeen [eb°rdín]. Potenciálně je slabikotvorné v podobné pozici také [m], ale to je doloženo jen ve slovních základech sedm, osm (spisovná výslovnost je dubletní, [sed°m] i [sedum], [os°m] i [osum]) a v názvu obce Rožmberk; v cizích slovech včetně vlastních jmen je možné i slabikotvorné [n].

  • Ortoepické problémy při spojování hlásek

V češtině jsou tyto jevy soustředěny na hranice morfémů, tj. objevují se na hranici slov, mezi předložkou a následujícím jménem, mezi předponou a slovním základem a mezi částmi složeného slova. Obecně platí, že čím je výslovnost pečlivější, tím více se tyto hranice zvukově signalizují. Kromě toho jsou zákonitosti spojování v těchto případech poněkud odlišeny regionálně, přičemž ne vždy je regionem podmíněná výslovnost chápána jako spisovná dubleta.

  • Problémy v sousedství vokálů

 Dvojice vokálů

Dvojice vokálů může být v češtině pouze heterosylabická, tj. vokály patří k různým slabikám. Platí, že tyto vokály nemají splývat.

Hiát (přechod mezi vokály) je v přejatých slovech buď plynulý (gno, kaolin, chaos, muezzin), nebo – je-li první z vokálů [i], s přechodovým (hiátovým) [j]; viz výše.

V domácí slovní zásobě může dojít k setkání dvou vokálů pouze na hranicích slov (Návštěva uchystala otci překvapení…), mezi předložkou a následujícím slovem (přišli na autorské čtení;toužili po upevnění vztahů), mezi předponou a slovním základem (provázek se zauzlil; museli nad tím zauvažovat), eventuálně mezi částmi složeného slova (poloobrat, velspěšný). Je třeba zachovat obě vyslovené samohlásky, v pečlivější výslovnosti, zejména mezi dvěma samohláskami stejnými, se může uplatnit ráz [to jídloodnesli] i [to jídlo*odnesli], [doočí] i, [prouďit dobře maso] i [pro*uďit dobře maso], [velkoopchodem] i [velko*opchodem]. Samozřejmě se podobně vysloví i tam, kde jde hranice slov (částí slov) přejatých ([antialkoholická] i [anti*alkoholická], [elektroakustická] i [elektro*akustická]).

Pro jistotu si znovu uvědomme, že psané o+u, a+u, ev. i e+u nejsou dvě samohlásky, ale obvykle dvojhláska, složitější samohláskový zvuk, který se mezi 2 slabiky nedělí.

2.2.1.2 Konsonanty a vokály patřící k různým slabikám

Souhláska a samohláska jsou v češtině většinou součástí jedné slabiky. Přechod mezi nimi je pak plynulý a vzájemné ovlivnění nepodstatné.

Na hranici samostatných slov se může stát, že souhláska patří (jako konec) jiné slabice než následující samohláska (rozevřel oči, závod už začal, zánět oční rohovky). V těchto případech se nemá ztrácet ve výslovnosti hranice slov, při pečlivější výslovnosti je před samohláskou ráz ([rozevřel oči] i [rozevřel*oči], [záňet očňí rohofki] i [záňet*očňí rohofki]), v případě párových souhlásek je na konci prvního výrazu spisovná jen neznělá výslovnost ([závot už začal] i [závot*už začal]); zvlášť se doporučuje užití rázu před spojkami a nebo i (něco donesl a čekal poděkování – [ňeco donesl*a čekal poďekováňí] – k odlišení slova donesla od dvou slov donesl + a ….).

Setká-li se souhláska se samohláskou na hranici slabičné předložky a jména, je možná jak výslovnost spojitá (předložka se jménem je jeden zvukový celek a vyjadřuje jediný větný člen) – bez úspěchu – [bespjechu], tak s naznačenou hranicí obou jednotek [bes*úspjechu]; předložka přes se přitom chová tak, jako by byla zakončena -z (přes oči – [přezoči] i [přes*oči]. Výslovnost s neznělým zakončením předložky, ale bez rázu, se za spisovnou nepokládá. Je-li předložka neslabičná, je ráz nutný: četl jí v očích, přáli mu k úspěchu – [četl jí f*očích], [přáli mu k*úspěchu]. Všechny jiné realizace jsou neortoepické.

V rámci jednoho (grafického) slova může patřit souhláska a samohláska k různým slabikám tam, kde jde o hranici mezi předponou končící souhláskou a základem začínajícím samohláskou – např. rozorat, rozuzlit, nadokenní. V těchto případech je obvykle slovo vyslovováno jako celek ([rozorat], [rozuzlit], [nadokeňí]), pokud však je třeba zvýraznit jeho utváření nebo ve velmi pečlivé výslovnosti lze vyslovit i s rázem – [ros*orat], [ros*uzlit], [nat*okeňí]; zakončení předpony je pak samozřejmě neznělé, protože ráz je neznělý a dochází před ním k spodobě znělosti. Výslovnost s neznělým zakončením předpony a bez rázu je nespisovná. Tato zásada platí jak u slov českých, tak i tam, kde je základové slovo přejaté (podinvestovat – [podinvestovat] i [pot*investovat]). Podobná je situace na švu složených slov: půlobrat – [púlobrat] a [púl*obrat]; jedinečné -l- samozřejmě znělost ztrácet nemůže.

 Ortoepické problémy souhláskových skupin

1 Úskalí asimilace znělosti

Jedinečné souhlásky l, r, m, n, ň, j se spodoby znělosti neúčastní. V rámci jednoho slova se v tom Čech nemýlí (tj. ve zvuku bez nácviku rozliší slova jako sleva zleva, snění znění, změna změna). Jinak je tomu na švu slov nebo mezi předložkou a slovem začínajícím jedinečnou souhláskou. V těchto případech je spisovná výslovnost se zachováním její “znělosti”, tj. taková, jako by spojení bylo jedním slovem (pod lesem – [podlesem], před nádražím – [přednádražím]); předložka přes se přitom výslovnostně chová jako znělá (přes les – [přezles]. Neslabičné předložky v, z se nemění (z ramen – [zramen], v lese [vlese]), předložka s se výslovnostně chová jako z (s rukama – [zrukama]). Pouze u s námi, s vámi je jen s neznělé. Předložka se je však již slabičná a spisovně se nemění ani před párovou souhláskou (se dvěma – [sedvjema]), tím méně před jedinečnou (se lvem – [selvem]). Před jedinečnou se zachovává neznělá předložka k (k rukám – [krukám]), jinou “neznělou” předložku čeština nemá. Znělá podoba předložky je v těchto případech výslovnostní chybou, jež vyplývá z výslovnostních zvyklostí nářečí.

K asimilaci před souhláskou v– viz výše, v se v těchto případech chová stejně jako souhláska jedinečná (k vodě – [kvoďe]).

  1. Úskalí asimilace místa a způsobu tvoření

V rychlejší výslovnosti může dojít ke sbližování výslovnosti sousedících souhlásek, zvláště pokud jsou stejné nebo tvořením blízké. Ve velmi pečlivé výslovnosti je takové sbližování vzácné, v běžné je daleko častější. Mnohé je pokládáno za spisovné.

  1. a) Výslovnost dvou stejných souhlásek

Setkají-li se dvě stejné souhlásky (stejné ve výslovnosti, tj. jak označené stejným písmenem – např. měkká, panna, před domem, závod do vrchu, tak stejné dík spodobě znělosti – např. nad tebe [nattebe], výlet do hor [víleddo…], hrob patriarchy [hroppat…] ), existuje v běžné mluvě tendence je vyslovit jako jedinou. V kultivované výslovnosti se na švu slov vyslovují vždy souhlásky obě, a také na švu předložkového spojení, mezi předponou a slovním základem i na švu složeného slova je to velmi vhodné, ve výslovnosti se objeví “souhláska zdvojená”: odliší se tak nejen případy jako pod+daná po+daná ([poddaná] – [podaná]) nebo nej+jasnější ne+jasnější ([nejjasňejší] – [nejasňejší]), kde jde o rozdíl významový, ale zřetelnější je výslovnost i v případech, kde k záměně slov dojít nemůže (půllitr – [púllitr], naddůlní – [naddúlňí], oddech – [oddech], podtext – [pottekst]. Zdvojeně se vyslovují také rozkazovací způsoby typu (oznamme -[oznamme]. Není-li patrná stavba slova, vyslovuje se v neutrální výslovnosti jen jedna souhláska (panna – [pana], tetiččina –  [teťiina], vyšší – [viší], nižší – [ňiší]), zdvojená výslovnost je slavnostní nebo má původ v nářečí. Takto se zjednodušují i skupiny sykavek v 1.p.mn.č. životných u přídavných jmen typu krkonošš. Výjimkou jsou případy, kdy rozdíl jednoduchá – zdvojená souhláska odlišuje různá slova (raci racci, křečí křeččí apod.) a je tedy vhodné jej uplatnit.

  1. b) Výslovnost skupin souhlásek blízkých místem tvoření

Výslovnost souhlásek blízkých místem tvoření (rovýkat, lidstvo, viďte, podzim, odstavec apod.) je poměrně složitá a v běžné výslovnosti se proto různě zjednodušuje, dochází ke spodobě místa a/nebo způsobu tvoření, eventuálně i k vkládání dalších hlásek. V kultivovaném projevu je zjednodušování přijatelné jen v některých případech, ve velmi slavnostní, a tedy pečlivé výslovnosti je většinou nevhodné.

Zjednodušení nastává zejména u kombinací t+s, d+z, t+š, d+ž (tj. psané t+s, d+s, d+z, t+z, t+š, d+š, d+ž, t+ž, ev. ovlivněné spodobou znělosti), kde se vyslovuje polosykavka – lidstvo – [lictvo], politit – [poliťit], věina -[vjeina], loie-[loije], loská – [loská]. I zde platí, že na švu slov je třeba vyslovit obě souhlásky (probíhá ovšem pravidelná spodoba znělosti – tedy závod začal – [závodzačal], odjezd se odkládá – [odjestse*otkládá]), také mezi předložkou a následujícím slovem je vhodnější nezjednodušovat, tedy před závodem – [předzávodem], nad sebou – [natsebou]. Mezi předponou a slovním základem závisí výslovnost na tom, jak je stavba výrazu zřetelná a zda to má být ve výslovnosti patrno; existují tu pak dublety, pečlivější a běžnější, obě však spisovné: odzbrojená – [odzbrojená] i [o3brojená], odsávat – [otsávat] i [ocávat]; u slov, kde si utváření málo neuvědomujeme, je zjednodušení častější – např. podzim – [po3im]. Seskupení n+s, š, z, ž by se zjednodušovat ani jinak měnit nemělo (meí – [meí], menza – [menza], mael – [mael]).

Seskupení hlásek t, d, n se středopatrovými ď, ť, ň se nemění (kromě znělosti) mezi slovy, předložkou a slovem nebo předponou a základem slova (obléct tílko – [obléct ťílko], záhon někdo pošlapal – [záhon ňegdo pošlapal], předtím – [přetťím] apod.), a také v rozkazovacím způsobu typu vraťte – [vraťte], hleďte – [hleťte]. I uvnitř slova se zachovávají obě hlásky, t, d, n se však může před ť, ď, ň měnit, obě hlásky se sbližují: vznikají tak dublety jako chodník – [chodňík] i [choďňík], puntík – [punťík] i [puňťík]. Mění se pouze první z hlásek, vzniká další středopatrová; opačná změna není ortoepická.

U seskupení t, d + c, č se zjednodušovat nemá – svědci – [svjetci], přesvědčovat – [přesvjetčovat], Jitčin – [jitčin], i když se to v běžné mluvě stává. Podobně je nutno zachovávat rozlišení u seskupení sykavek a polosykavek rozlišených místem tvoření (tupých a ostrých, z, s, c + ž, š, č) ve slovech jako sčítat, holičs, zcestný, poličs, zaí.

Zjednodušování složitějších souhláskových skupin

Čeština v podstatě zachovává v kultivované výslovnosti všechny souhlásky ve skupinách (kromě souhlásek stejných, viz výše), jen v několika případech je ortoepické jejich vypouštění – vždy se uvádí příklad dcera – [cera], tradičně i džbán – [žbán] (příklad se traduje z dob, kdy se předpokládalo, že [3ˇ] v češtině neexistuje); ve slavnostní výslovnosti dáme přednost výslovnosti nezjednodušené, např. prázdniny – [prázdňiny] i [prázňiny], skvostná – [skvostná] i [skvosná].

 Čtení písmen, která nepatří do české abecedy

Soubor písmen české abecedy je uzavřený a pro zapsání jakéhokoli domácího nebo zdomácnělého slova dostačující; g z tohoto hlediska pokládáme už za “české”, i když v domácích slovech není. S cizími slovy přibylo písmeno x, ostatní nezvyklá písmena jsou ve speciálních termínech, vlastních jménech nebo citátech.

Písmeno x odpovídá (a) hláskovému seskupení [ks] mezi samohláskami (kromě seskupení ex..), mezi samohláskou a pauzou nebo před souhláskou jedinečnou (např. axiom – [aksijom], xerox – [kseroks], exministr – [eksminist°r]; (b) v sousedství párových souhlásek podléhá realizace spodobě znělosti, tj. před znělou souhláskou se x vyslovuje jako [gz] – exhumace – [egzhumace]; (c) na počátku slova v seskupení exa-, exe-, exi-, exo– odpovídá –x– zvuku [gz], např. exekuce – [egzekuce], exulant – [egzulant].  

Zvukové členění souvislé řeči a frázování

Prostředky zvukového členění souvislé řeči

Souvislá řeč se v češtině člení pomocí pauz, využitím intonace (koncové nebo nekoncové), nejmenší zvukové jednotky vznikají na základě umístění taktového/slovního přízvuku. Obecně platí, že rozčlenění zvukové roviny není totožné s členěním v psaném projevu. Nicméně musí odpovídat rozčlenění na významové celky (výpovědi, výpovědní úseky, sousloví).

 Ortoepické zásady přízvukování

Slovní přízvuk, zvuková prominence slabiky v rámci slova nebo seskupení slov, slouží v češtině jako prostředek vymezující v proudu řeči samostatná slova jako základní jednotky pojmenovávající (výjimku tvoří klitika a předložky), kromě toho je významným činitelem rytmizujícím řeč. prominemce přízvučné slabiky je málo výrazná, zesílení přízvučné slabiky se projeví až při řeči důrazné nebo záměrně rozčleňované na “slovíčka”. Pravidla spisovného přízvukování lze shrnout do několik málo bodů:

U izolovaného výrazu je přízvuk vždy na první slabice. V proudu řeči však některé výrazy samostatný přízvuk nemají, tvoří přízvukový celek (takt/přízvukový takt/fonetické slovo) s nejbližším slovem přízvučným. tyto výrazy se nazývají klitika. proklitika (předklonky) se připojují k slovu následujícími, enklitika (příklonky) k slovu předcházejícímu. V mluveném projevu Čech v užití proklitik nebo enklitik nechybuje (má zautomatizované rytmické schéma řeči), v psaných textech, zejména starších, jsou však dnešní proklitika i enklitika umisťována bez ohledu na rytmus přirozené mluvy.

Proklitiky se v češtině stávají spojky, navazovací částice, odkazovací zájmena, méně často i plnovýznamová slova stojící a pauze a jsoucí ve formálním vztahu k sémanticky závažnějšímu slovu následujícímu ([*a ́fšechno ́prozraďil], [to ́ministerstvo ́rozhodlo], [pan ́poslanec]); jde o výrazy většinou jen jednoslabičné, u výrazu je jen jediná předklonka.

Enklitiky, tj. výrazy stojícími za přizvučným celkem, jsou jednak výrazy, pro něž je tato pozice základní (stálé příklonky: krátké/nepřízvučné tvary zájmen, –li, zvratné částice si, se, tvary pomocného slovesa, kondicionálové bych, bys…). Stojí závazně za prvním přízvučným celkem výpovědi (slovem, souslovím, ev. i za vedlejší větou) a může jich být více.

Neslabičná předložka nemůže být nositelem přízvuku (přízvuk je vázán na slabiku, přesněji na její jádro – vokál, ev. sonoru), tvoří zvukový celek s následujícím jménem. Takový celek tvoří také jednoslabičná původní předložka, resp. vokalizovaná podoba předložek neslabičných a nádledující jméno – přízvuk přechází na ni a celek je jednou zvukovou jednotkou ([ ́přišel ́kestolu], [ ́dámse ́dopráce], [ ́otáčelse ́na silňici], [ ́poďívalse ́doskříňe]).

Toto jednoduché pravidla však neplatí vždy – je-li po předložce sousloví, výraz sémanticky velmi závažný či neběžný nebo výraz patřící do výčtu, je předložka bez přízvuku ([ ́přípravana ́mistrofství ́svjeta], [ ́ťešili sme se na ́nejvječí ́*údálost ́sezóni], [ ́došlo ke ́transpozici ́slovňích ́druhú], [vlak ́jede do ́viškova, ́přerova a ́*ostravi]. Také výraz mnohoslabičný si přízvuk udržuje a předložka je bez přízvuku ([ ́patřído ́politicko*ekonomickích ́víkladú]. V konkrétní realizaci slovního přízvuku se tedy uplatní i výstavba výpovědi.

Rytmické schéma češtiny počítá i s přízvukem vedlejším: může být na lichých slabikách, realizuje se však jen v pomalém tempu řeči a počítá s ním metrum verše. Obligatorně je vedlejší přízvuk na druhé části složených slov.  

Ortoepické zásady intonace

Intonaci tvoří komplex prozodických vlastností síly, výšky a ev. i tempa řeči. Jako podstatný se jeví průběh melodie – změny výšky hlasu v rámci výpovědi nebo jejího úseku, které se v neutrální mluvě soustřeďují do jejího posledního taktu. Popis intonačních modelů češtiny se dnes propracovává. Z hlediska ortoepie je důležité, aby byla na konci ukončených oznamovacích výpovědi skutečně realizována kadence (klesnutí hlasem). V melodii otázek jsou dublety, takže ortoepický problém v podstatě nevzniká.

 Frázování

Pod tímto termínem se rozumí celkové zvukové členění celku promluvy. Obecná pravidla lze jen těžko stanovit, protože členění pomocí pauz, přízvuku, intonace (a tempa řeči) přímo souvisí s obsahem sdělení. Správné frázování je obtížnější u předčítaného textu – předpokládá totiž plné porozumění obsahu sdělení i jeho pragmatickým složkám.

Materiály orientující ve spisovné výslovnosti

  • Vodítkem pro poznání současné spisovné výslovnosti by měly být co nejnovější reprezentativní materiály, jež jsou tvořeny skutečnými odborníky:

HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, J. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia 1995. PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1995 (nebo vydání mladší). Část Ortoepie, s. 320-345.

HÁLA, Bohuslav aj. Výslovnost spisovné češtiny I. Výslovnost slov českých, Praha : SPN, 1955, 2. vyd. 1967. Publikace má dosud platnost kodifikační, ale je skoro nedostupná.

ROMPORTL, M., et al. Výslovnost spisovné češtiny II. Výslovnost slov přejatých. Praha: Academia 1978. Pouze část Zásady …, s. 27-36. Konkrétní doporučení výslovnostního slovníku tvořícího velkou část této práce zastarala, neboť normy výslovnosti přejatých slov se mění velmi rychle a slovník kromě toho nemohl zaznamenat nové výrazy posledních let.

Akademický slovník cizích slov. Petráčková, V., Kraus, J. (ed.). Praha: Academia 1995 (a mladší vydání). V tomto slovníku orientují ve spisovné výslovnosti údaje u jednotlivých slov.

KUČERA, J., ZEMAN, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině. Hradec Králové: Gaudeamus. 1 – Anglická osobní jména, 1998.

ZEMAN, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině. Hradec Králové: Gaudeamus. 2 – Severská osobní jména, 2000; 3 – Románská osobní jména, 2002; 4 – Francouzská osobní jména, 2003.

HONZÁKOVÁ, M., HONZÁK, F., ROMPORTL, M. Čteme je správně. Slovníček výslovnosti cizích jmen. Praha: Albatros 1996.

(Není vhodné počítat s publikacemi o správné výslovnosti vytvořenými v první polovině 20. století – mají dnes význam jen historický.)

Дисципліна «Основна слов’янська мова (чеська)» (практичні заняття)

Викладач: Ванчушович Уляна Михайлівна

тел. 095 82 86 985 (час консультацій: 18.03.2020; 25.03.2020; 01.04.2020 – з 15.00- 16.00)
email: ulyana.vanchushovych@lnu.edu.ua

6 квітня 2020 року
Тема практичного заняття: Відмінювання іменників, що означають назви частин тіла. Короткі форми прикметників. Неозначені числівники.

Питання на самостійне опрацювання

  1. Відмінювання іменників, що означають назви частин тіла.
  2. Короткі форми прикметників.
  3. Неозначені числівники.

Література:

  1. Осташ Л.Р. Методичні рекомендації і тестові завдання з морфології сучасної чеської мови (іменник) / Любов Осташ. – Львів : ПАІС, 2010. – 80 с.
  2. Даниленко Л.І. Чеська мова / Л. І. Даниленко. – К.: Довіра, 2007. – 543 с.
  3. Українсько-чеські паралелі в текстах і ситуаціях. Розмовник / Й.Ф. Андерш, Л.І. Даниленко, О.Л. Паламарчук, В.М. Русанівський, В.Є. Федонюк. – К. : Довіра, 2006. – 477 с.
  4. Чеська мова для українців: підручник: У 2 ч. / Їржі Гасіл, Надія Лобур, Ольга Паламарчук. Львів: Видавн. центр ЛНУ імені І. Франка; Ужгород: ТОВ “ІВА”. – 2011. – 296 с.
  5. Čechová E. Chcete mluvit česky? / Elga Čechová, Helena Remediosová, Harry Putz. – Liberec, 1996. – 460 s.
  6. Havránek B. Stručná mluvnice česká / B. Havránek, A. Jedlička. – Praha: Fortuna, 2007. – 248 s.
  7. Luttererová J. Česká slovní zásoba a konverzační cvičení / Jiřina Luttererová. – Praha: ISV nakladatelství, 2003. – 108 s.

13  квітня 2020 року
Тема практичного заняття: Субстантивовані прикметники: утворення і словозміна.

Питання на самостійне опрацювання

  1. Субстантивовані прикметники: утворення і словозміна

Література:

  1. Осташ Л.Р. Методичні рекомендації і тестові завдання з морфології сучасної чеської мови (іменник) / Любов Осташ. – Львів : ПАІС, 2010. – 80 с.
  2. Даниленко Л.І. Чеська мова / Л. І. Даниленко. – К.: Довіра, 2007. – 543 с.
  3. Українсько-чеські паралелі в текстах і ситуаціях. Розмовник / Й.Ф. Андерш, Л.І. Даниленко, О.Л. Паламарчук, В.М. Русанівський, В.Є. Федонюк. – К. : Довіра, 2006. – 477 с.
  4. Чеська мова для українців: підручник: У 2 ч. / Їржі Гасіл, Надія Лобур, Ольга Паламарчук. Львів: Видавн. центр ЛНУ імені І. Франка; Ужгород: ТОВ “ІВА”. – 2011. – 296 с.
  5. Čechová E. Chcete mluvit česky? / Elga Čechová, Helena Remediosová, Harry Putz. – Liberec, 1996. – 460 s.
  6. Havránek B. Stručná mluvnice česká / B. Havránek, A. Jedlička. – Praha: Fortuna, 2007. – 248 s.
  7. Luttererová J. Česká slovní zásoba a konverzační cvičení / Jiřina Luttererová. – Praha: ISV nakladatelství, 2003. – 108 s.

Робоча програма

Завантажити робочу програму

Силабус

Завантажити силабус